Z mých toulavých cest... na Blog.cz

Dnes si musím koupit nějaké sexy bikiny pro sebe.

Budíka si dávám na osmou a jdu nejprve pro krabici do supermarketu, protože krabice z lékárny je malá. Chlapíci se můžou přetrhnout, hledají a hledají. Vždy, když něco přinesou, říkám, že potřebuju větší nebo menší, užší nebo širší a povídám si s vrchním prodavačem, který na vše hrdě dohlíží.

Krabici jsem si nakonec vybrala a udělala poslední nákup. Doma na internetu se ještě všech dotazuju, kde je koncetrován největší počet obchodů s plavkami, abych neztrácela čas. Nakonec Ana prý ví a bude mi dělat průvodkyni.

Doma ještě vybírám věci, které zabalím do krabice. Je to oblečení, kterého mi nebude líto, když se ztratí. Pedro s Anou mě totiž varovali před brazilkou poštou. Když přihlídnu ještě ke spolehlivost české pošty, není radno tam dávat žádné cenné kousky.

Krabice je nakonec zbytečně moc velká, ale novou už hledat nebudu.

Studuju si nová portugalská slovíčka a jdu sehnat k chlápkům dolů do hlídací budky izolepu a další obalový materiál. Vedou mě garáží do nějaké dílny. Nic jsme nenašli, ale přišla sekretářka a ta prý vše má. Jdu s ní do její kanceláře.

Doma to pobalím a nesu na poštu. Podávám balík slečně za přepážkou a informuje mě, že to bude stát kolem 110 reais. No, to je víc než jsem čekala, nedá se platit kartou, a tak si zase svoji obří krabici nesu domů.

Po několikáté ještě zkusím mrknout na web společnosti Iberia, abych zjistila povolenou váhu a kolik stojí nadváha. Krom toho, že jsou jejich webové stránky děsně pomalé a vždy trvá celou věčnost, než to něco udělá, tak jsem taky zjistila, že mají najednou stránky jen ve španělštině a němčině. To mě už úplně vyřídilo. Už to není jen deprese z toho, že nejsem schopná nic zařídit v Brazílii, ale už nemůžu ani nic zařídit v mezinárodní letecké společnosti. Mám pocit, jako by se za ty dva měsíce vytrácela angličtina ze světa. O tom, že v Brazílii žije asi jen 10 anglicky mluvících obyvatel, jsem se zmínila.

Stalo se něco, co jsem v rámci svého pobytu prošvihla??? Souvisí to s ekonomickou situací???

Na webu jsem si tedy z němčiny odvodila, že pasažéři cestující z Rio de Janeira mají povolen limit 32 kg. Němčinu jsem už ale zapomněla, a tak tomu snad rozumím správně. Zkouším ještě volat na bezplatnou linku a taky na linku do kanceláře v Sao Paulo, ale nikam jsem se nedovolala. Nebo vlastně dovolala, ale byl tam portugalský automat a s tím já si nerozumím.

Nemyslím, že by měl můj kufr pouhých 32 kg, ale nedá se nic dělat. Situaci budu řešit až na letišti. Kupodivu se tím vůbec nestresuju.

Vzhledem k tomu, že jsem za celé dopoledne vůbec nic konkrétního nevyřídila, mohla jsem polehávat klidně na pláži.

Je poledne a já jedu za Anou. Máme sraz u metra na Ipanemě. Mé poslední odpoledne v Riu plánujeme projít s Anou obchody s brazilskými bikinamy na Rua Visc. de Pirajá. Chci si koupit ty nejúchvatnější plavky v celém Riu.

Ana má vybitý mobil a ještě mi v rychlosti píše, že bude čekat před obchodem Zona Sul na General Osorio. Stojím zrovna v autobusu a vůbec netuším, kde je General Osorio. Autobus je narvaný, a tak se ptám sympaticky vyhlížejícího mladíka stojícího vedle mě. Taky neví a kouká kolem, koho by se zeptal. Když zrovna od dveří autobusu na mě anglicky volá pán, že je to konečná metra a rád by mi to vysvětlil podrobně. Ale přerušuju ho s tím, že vím, jak se tam dostat a nesmírně mu děkuju.

Běžím do metra. Někdo mi klepe na rameno, zrovna když chci seběhnout schody. Akorát tam stojí můj vlak a lidi nastupují a vystupují. Je to mladík z autobusu a říká, že se mám vrátit a jít druhým schodištěm tak, abych došla na druhou stranu toho vlaku. Ptám se ho, jestli si je jisný. Prý je.

Než jsem tam doběhla, tak vlak ujel. Vůbec nechápu, proč jsem ho poslouchala! Vždyť se na této zastávce otevírají dveře na obou stranách vlaku a je jedno (dle mého evropského názoru), jestli vlezu zleva nebo zprava. To mě teda naštval a nemůžu pochopit, proč mě sem jako posílal. Je pravda, že podle cedulí jsem tu správně, ale proč mě sem posílal, když tam ten vlak stál??? Bylo jasný, že než to obejdu, tak mi ujede. Místní systém myšlení už mě dohání k šílenství a nechápu, proč jsem tak blbá a ještě jsem ho poslechla.

Teď tu musím čekat na další vlak, který jede asi až za dvě minuty.

Mezitím přijel policista s pánem na vozíčku. Hezky se o hendikepované v metru starají, vždy dostanou svého policistu, který je naloží do vagónu a na další zastávce již na ně čeká další policista, který se jich pečlivě ujme. Jak si je tak prohlížím, taky bych se klidně nechala svěřit do jejich rukou. Možná se nechám zatknout. Ještě popřemýšlím za co...

Lezu ven z metra a nadávám si, že jsem se nezeptala, kterým mám jít východem. Evidentně jsem zvolila tu nejdelší cestu. Aspoň, že je tu jezdící pás, trasa má snad 5 kilometrů. Už tak jdu pozdě a ještě ani nevím, jestli nejdu úplně na jinou stranu Rio de Janeira.

Venku se ptám paní, aby mě nasměrovala. Ana už na mě čeká. Jdu si ještě koupit fresh džus a jdeme od metra po nákupní ulici Rua Visc. De Pirajá. Narážíme na obchody těch samých značek, které byly včera v obchoďáku. Že já si nekoupila ty plavky v Curitibě nebo Cabo Friu, nadávám si pořád. Zkouším i pozitivní myšlení, ale asi dělám něco špatně, protože mé plavky, které mě ohromí, pořád nikde nemůžu najít. Už jsem ochotna zaplatit i 300 reais, ale bikiny pro mně tu zkrátka nemají.

Raději asi půjdeme na kávičku. Objevily jsme krásnou restauraci ve vnitrobloku s venkovní terasou. Nejprve vypadá trochu evropsky, Ana je z ní velmi nadšená. Servis je tu ovšem brazilský. Musíme chvíli čekat na místo. Po chvíli se však ukázalo, že před námi čeká ještě asi 5 lidí... Jako by to byla velmi nepodstatná informace zrovna, když za chvíli odlétám do Evropy a nemám moc času na čekání. Navrhuju Aně jít nějak jinam, jsem trochu nervózní, ale vypadá to, že máme štěstí a servírka nás usazuje ke stolu. Rychlost obsluhy je poměrně dobrá. Dokonce servírka mluví anglicky! Jaké překvapení. Jenže mně baví portugalština a hlavně si ji dnes užívám poslední den. Takže já objednávám automaticky v portugalštině, servírka odpovídá anglicky.

Ještě portugalsky žádám o účet a vydáváme se s Anou hledat autobus na Humaitá. Ana se nabídla pomoct mi s kuframa. Po dlouhém hledání jsme našly autoubusovou zastávku. Jenže cesta trvá strašně dlouho, je příšerná zácpa a autobus stojí a stojí a stojí. Myslím, že jsme obě na chvíli usnuly.

Otevírám oči a stojíme stále na stejném místě. Budí nás příšerný vedro, a tak se jdeme přemístit na druhou stranu autobusu. Celá druhá strana je obsazená a jediná místa jsou vzádu. Nechávám Anu sednout si do stínu a já sedím uprostřed. Mě to nevadí, je asi 40°C a klidně se ještě trochu ohřeju.

Vzbudila jsem se podruhé. Jsme asi o pět metrů dál... Říkám Aně, že snad půjdu pěšky. Ana ale neví, kde jsme. Já sice přesně taky ne, ale když půjdu pořád na sever, dojdu k ulici Jardim Botanico a po ní dojdu až domů. Nemůže to být dál jak čtyři pět kilometrů.

Ana přišla od výběrčí s informací, že je to strašně daleko a prý za křižovatkou už by se měla doprava snad rozjet. Snažím se trpělivě čekat. Zatím jsme ujeli asi 500 metrů za 50 minut.

Autobus se naštěstí u Rua Jardim Botanico rozjel a nepotkali jsme kupodivu žádnou další kolonu.

Doma mi Ana stahuje do notebooku brazilskou hudbu a já balím. Vyndala jsem zase věci z krabice a musím to všechno nějak nacpat do kufru a příručních zavazatel.

Zvládla jsem to, jediné místo nezůstalo prázdné a spodní prádlo vyplňuje každý volný prostůrek. Flašky s cachacou a argentinským vínem jsou zablené do ručníků a zabírají většinu prostoru v kufru. Podle mě má kufr tak 40kg. Ana to hodnotí na míň než 30. Doufám, že má pravdu.

Dávám Aně ještě najíst, tašku se zeleninou, kterou Pedro určitě jíst nebude a vyrážíme na autobus. Na přechodu čekáme standartních pět deset minut. Mezitím mě Ana učí, jak zdvořile a celou větou zavolat na řidiče, aby otevřel zadní dveře, kterými Ana nastoupí s mým kufrem.

Běhá tu na zastávce stejný týpek, co včera, když jsme tu stály s Dianou. Ana mi říká, že prý kontroluje časy odjezdů autobusů. Ptám se podle čeho, když neexistuje jízdní řád. Asi je to nějaké brazilské tajemství o umělém vytváření pracovních pozic.

Ana se ho jde zřejmě zeptat, jak se dostanu na letiště. Nevím proč, všechny informace snad vím. Jak kdybych zapomněla, že místní lidé milují povídání... Nepotřebují tak žádný systém, protože se lze přeci na vše zeptat. Na co mít jízdní řády? Když chci někam jet, zaptám se přece řidiče. Přesně takhle to tu chodí a já se kvůli tomu (nebo díky tomu) naučila portugalsky, aniž bych se cokoli vědomě učila. A samozřejmě, vždy je dobré se zeptat! Autobusák nám totiž doporučil ještě jeden autobus, který jezdí na městské letiště, ze kterého mám na mezinárodní víc spojů a hlavně je jisté, že autobus od tamtud opravdu pojede. Čekat na Copacabaně může být riskantní.

Autobus jede! Jsem tak nervózní, aby zastavil, že skoro skáču do silnice, když na něj mávám. O tom, aby otevřel zadní dveře nebylo nutné ho informovat, protože zrovna někdo vystupoval. Ana nalezla zadníma dveřma i s mým těžkým kufrem. Snad jí s tím někdo pomohl... Ale nemám o ní strach. Je to usměvavá Brazilka. Požádat o pomoc jí nedělá žádný problém.

Já jdu předníma dveřma a platím lístek i za Anu.

Je docela narváno, jdu dozadu, ukládám věci na sedačku za dveřmi, málem jsem urazila baťohem hlavu pánovi, co sedí vedle mě, ale prý mu to nevadí. Učím se prosit o pomoc a Ana mi domlouvá s nějakým černochem, že mi řekne, kde mám vystoupit.

Autobus je narvanej víc a víc. Jestli bude chtít vystoupit někdo zezadu, tak asi bude muset přeskočit můj kufr, který je z druhé strany zablokován rozvaleným zadkem jedné ze spolucestujících.

Míjíme pláže směrem na sever. Homole cukru se tu majestátně tyčí v dusnu a horku. Slunce se schovává za mraky a vypadá to na déšť. Ana doufá, že Rio nebude plakat nad mým odjezdem, protože večer má být CS meeting. Loučíme se spolu u Botafogo shopping centra a já dál jedu sama.

Sedím a naposledy si prohlížím Homoli cukru, sochu Krista, míjím Botafogo pláž, Flamengo pláž. Zamilovala jsem se do tohoto města a chce se mi plakat dojetím při pohledu na tu nádheru. Já se ale jednou vrátím, slibuju.

V duchu se loučím s Hiltonem, když míjím jeho dům, přeju mu vše dobré a jen s pozitivními vzpomínkami opouští mé srdce. Kdyby mi řekl "Zůstaň tady", zůstala bych. Ale já si vyberu vždy toho, kdo to neřekne...

Před mojí zastávkou mě mladý černoch upozorňuje, že jsme na letišti. Celý autobus se dává do pohybu, někdo tahá za šňůrku, aby řidič zastavil. Lidé v uličce se různě posouvají, abych mohla vstát a posunout kufr ke dveřím, kde se ho již ujímají další černoši, aby mi ho pomohli vyndat z autobusu. Mezitím si beru baťoh a tašku, děkuju všem v autobuse a rychle vystupuju za černochem s mým kufrem, abych nezdržovala a on mohl nastoupit zpátky.

Na ulici se ptám pána, který vypadá jako řidič autobusu, kde je zastávka na mezinárodní letiště. Prý neví a neví ani paní, které se zeptal. Nakonec se ukázalo, že to není autobusák, a tak se ho ptám aspoň na to, kde je tu letiště. To mi naštěstí ukázal správně a já jsem ho hned poznala taky, jakmile jsem zabočila za roh. Svůj autobus už vidím z dálky. Řidič se ještě ptá, jestli jedu na letiště a dává mi kufr do zavazadlového prostoru.

Cesta trvá strašně dlouho, je příšerná zácpa. Já mám spoustu času. Jedu včas, abych se ještě sešla s Pedrem. Píšu mu, že až budu na letišti, tak mu dám vědět. Myslím, že jsem nachvíli usnula, projíždíme centrem a projíždíme trochu jinudy než jindy. Cesta trvá běžně na této trase 15-20 minut. Nyní jedeme už asi hodinu a teprve vyjíždíme z uliček centra. Začíná pršet, hřmí hromy a blesky, po ulicích se řinou potoky vody a Rio vzlyká nad mým odjezdem. Pootevřeným okénkem na mě padají riodejaneirské kapky a stékají mi po tvářích. Nalepená u okénka se koukám ven a naposledy míjím uličky některé z mnoha favel, podél které projíždíme a sleduju život místních obyvatel schovávajících se před deštěm.

Touto čtvrtí jsem ještě nejela, vypadá trochu jako čtvrť, kde jsme se Sandalem čekali na autobus, když jsme jeli z Pedra da Gavea. Jenže ta je v úplně jiné části města. Zároveń míjíme ceduli s nápisem "Barra", která je právě u té hodně vzdálené části města, kde se nachází Pedra da Gavea...

Řidič přeci říkal, že jede na letiště. - Jenže ve čtvrti Barra je myslím taky nějaké malé letišťátko..

Na displeji autobusu bylo určitě napsáno "International airport". - Jenže to nemusí vždy platit..

Bych si snad všimla, že jedem na jihovýchod a ne na sever. Jeli jsme přeci přes centrum. - Jenže do čtvrti Barra se taky zřejmě projíždí přes centrum..
No to by mě ještě scházelo, abych jela někam jinam. Opět míjíme směrovku na Barra a tytéž mosty ze vzdálené jihozápadní čtvrti...

Už jsem se docela vystresovala a klepu na rameno holce, co sedí vedle přes uličku. Sundává si sluchátka, mluví anglicky, a tak jí informuju, že se začínám trochu bát, jestli jedeme na mezinárodní letiště. Prý ano a za takových 15 minut tam budeme. Nemám se prý stresovat, že je jen děsná dopravní zácpa. Daly jsme se do řeči. Ptá se mě, v kolik mi to letí a odpovídám, že mám ještě poměrně dost času, protože se tam mám sejít ještě s kámošem. Jen mě dost vyděsily ty cedule. Je tu prý nějaký okruh, který vede přímo do Barry, kde jsou rezidenční čtvrtě a úchvatné pláže.

Když jsme zastavili u termínulu 2, jdu se zeptat řidiče, jestli jede i na jedničku. Vůbec mu nerozumím, něco mi vykládá, asi bude lepší, když tam dojdu pěšky. Řidič nic nenamítá, jde mi vyndat kufr, takže evidentně jede už zpátky do města. Proč mi neřekl jednoduché "ne" nebo "nejedu"...???

Na letišti je dopravní špička. Cestou na první terminál volám Pedrovi, ale nebere mi telefon. Cesta je dlouhá a nudná, a tak se snažím aspoň posilovat. Jdu vzpřímeně a táhnu vozík o zhruba 50ti kilech. Není to žádná sranda.

Hledám nejprve, kde se odbavují lety společnosti Iberia. Na letišti to funguje stejně jako v hromadné dopravě. Na informačních tabulích je napsáno pouze, ze kterého "gatu" letadlo odlétá, nikoli číslo přepážky, kde je check-in.

Prostě se musím zeptat nebo hledat na vlastní pěst. Od kanceláře Iberia mě posílají ještě někam dozádu.

Přepážky jsem našla a pán, co organizuje cestující mě posílá dle cílové destinace na jednu z přepážek.

Pokud bude kufr těžší než povolený limit, tak mám již vymyšlen scénář pro různé podmínky. Docela jsem počítala s tím, že tu bude Pedro a pomůže mi s komunikací. To, že jsem na mezinárodním letišti totiž neznamená, že tu personál hovoří anglicky.

Mám však štěstí! Nejenže pracovnice check-inu je děsně milá, ale mluví dokonce anglicky. Ptám se na váhu, jsem v limitu. Nemůžu uvěřit, že můj kufr váží pouhých 27 kg! Všechna dnešní a včerejší práce s krabicema a poštou byla naprosto zbytečná.

Volá mi Pedro z práce, zrovna když jsem na check-inu. Domlouvám s ním schůzku na letišti a s telefonem na uchu, řeším s pracovnící svůj kufr. Posílá mi ho ještě zpátky, protože jsem si uvědomila, že jsem ho zapomněla zamknout a dát na něj cedulku se jménem. Všechno jsme to pořešily, s Pedrem vyřešili a já se jdu převlíknout z minišortek a minitrička do jarních kalhot a svetříku.

Pedro přijel asi po deseti minutách. Je lehce po osmé. Rychle se loučíme a já musím běžet. Je to zvláštní po dvou měsících.

Mám strach, abych stihla projít pasovou kontrolou. Dle očekávání je tu fakt pěkná fronta, která se nikam neposouvá. Lidé, kteří přichází na poslední chvíli, tak chodí přednostně. Trochu jsem se tím uklidnila. Přicházet na poslední chvíli znamená v Brazílii ne za pět minut dvanáct, ale ve dvanáct pět. Takže, když už celý nervózní ukazujeme s týpkem stojícím přede mnou své letenky organizátorovi fronty, jen se nám vysmál. No dobře. Když ho to tak pobavilo, tak asi není kam spěchat.

Konečně jsem přišla na řadu. Celník se na mě mile usmívá a ptá se, jak se mi líbilo v Brazílii. Pomrkává po mě, zatímco listuje mým pasem. Nalistoval dvoustránku se čtyřmi argentinskými a třemi brazilskými razítky. Víc se tam toho nevejde, a tak listuje dál. Vypadá to, že jeho hlavní náplní práce je flirtování a vůbec se nezajímá, které strany razítkuje.

Odpovídám mu, že Brazílii miluju. Informovat ho o nápadu najít si tu manžela, abych zde mohla legálně zůstat, to mi příjde nevhodné. Pravděpodobně jsem sledována průmyslovou kamerou a vše co tu řeknu, může být jednou použito proti mně. Takže se jen naposledy usmívám na brazilského gentlemana a mířím hledat svůj let.

Ve skutečnosti se nemusí stresovat ani ti, kterým to už dle letového řádu uletělo. Lety neodlétají. Mé letadlo do Madridu má letět přesně ve 21:00. K mému gatu jsem přišla těsně před devátou. Odletová hala je plná čekajících lidí. Mám odlétat z jedenáctky. Je tu šílená fronta, ovšem číslo letu se neshoduje a ani letecká společnost se neshoduje. Jediné, co je stejné, je cílová destinace.

Ptám se paní, co tu postává vedle mě. Má stejné číslo letu i leteckou společnost jako já, a tak jsem se uklidnila a sedla si na poslední volné místo v celé hale. Šla bych se ještě podívat do obchodů na ty bikiny, ale nechce se mi pouštět paní z očí, kdyby náhodou byla nějaká změna.

Prozatím to vypadá, že jsou lety zrušeny kvůli špatnému počasí. Čekám už asi půl hodiny a venku je tma, déšť a bouře.

Z Madridu mám odlétat až zítra odpoledne evropského času, mám spoustu času na přestup, takže se loučím s deštivým Riem bez stresu.

Zhruba po hodině dostáváme instrukce. Mám se prý postavit do fronty nalevo. Ještěže už rozumím portugalsky. Ještě nějakou dobu čekáme ve frontě...

Paní, která stojí vedle mě se ptá, zda je to let do Buenos Aires. Odpovídám, že snad ne a nechávám se odbavit na palubu. Sakra, zapomněla jsem říct, že chci místo u okénka. Místo mám však, vypadá to, skvělé. Sice je to v prostřední řadě, ale sedím tu jen s jedním blonďatým pánem a dělíme si čtyři sedačky. Jinak je celé letadlo plné. Před námi je mimino v kočárku, ale mám připraveno nabité mp3. Moji radost mi zkazil dědek, co měl sedět před námi. Asi si nemohl natáhnout nohy, protože to je první řada, a tak si u letušky vyžádal místo vedle mě. S blonďatým pánem se tak dělíme už jen o tři sedačky. Jsem děsně unavená, a tak se chystám ke spánku. Vypadá to, že na riodejaneirském letišti budeme asi ještě nocovat v letadle. Beru si dvě deky, blonďatému pánovi to nevadí a zavírám oči. Ještě vnímám vzlet a v oblacích zase usínám s brazilskou hudbou na uších.

Let trvá zhruba 10 hodin a já bych je nejradši prospala. Nesnáším však spaní v letadle, zvlášť, když si dědek zabral sedačku vedle mě.

Nevím, po jak dlouhé době jsem se vzbudila. Otevírám oči a má hlava je skoro položená na osobě sedící s mega sluchátky vedle mě na levé straně. Co to je? To má být společná odkládací sedačka, kterou tu máme s Blonďákem. Jenže Blonďák zmizel a vedle mě sedí kluk, který má sedět ve přední řadě nalevo. Pamatuju si ho podle těch sluchátek.

Proč teď sedí vedle mě? Asi kouká na film a já tu mám lepší úhlopříčku než on. Jsem tu tak utěsněna dědkem a jím.

A vůbec nevím, jestli se mě ten kluk zdá, jestli je to skutečnost nebo sen. Je pravda, že tu předtím seděl ten Blonďák? Vůbec nevím, co je pravda a zase usínám. Kdy si ten kluk sedl zpátky na svoji sedačku vůbec nevím, ani nevím, jestli jsem se s ním bavila. Mám těžká víčka a zase zavírám oči. Blonďák však stále není na svém místě. Asi se ztratil. Jak se může v letadle ztratit?

Určitě může, jednou jsem viděla nějaký film o tom, jak dítě zmizelo v letadle a z jeho matky udělali blázna. O tom, že jsem tu viděla blonďatého pána, který zmizel, tak raději nikomu neříkám.

Ráno jsem si všimla však, že tu zůstal černý svetr. Asi ho někdo unesl, když všichni spali. Myslím, že jsem prospala celý let, tak od severních hranic státu Rio de Janeiro až po hranice Španělska, kdy nás budí letuška a roznáší snídani. Blonďák nepřišel ani na snídani, svetr tu stále leží pohozenej na sedačce mezi nerozbalenou dekou a polštářem. No vůbec mi nevadí, že zmizel. Přesunula jsem se v noci o sedačku vedle a měla tak tři sedačky pro sebe. A kdyby se mi sem nenacpal dědek, tak jsem klidně mohla mít i čtyři. To je lepší než business třída. Naposledy si u španělsky hovořící letušky portugalsky objednám svůj ananasový džus s vodou, ani to nestačím dopít a zase se mi zavírají oči. Když jsem se vzbudila, už jsem vše měla odklizeno a začínáme přistávat. V tu chvíli přišla letuška a přivedla Blonďáka. Asi se chudák někde v tom velkém letadle ztratil.

Jsem v Madriduuuu!!!! Jdu prolízt duty free shopy!!!!

Po několika hodinách obtěžkána taškami, jdu hledat odkud letím a elektrické zásuvky, co nejblíže k mému gatu. Svůj gate jsem na tomto obřím letišti našla bez větších problemů. Ale najít tu zásuvky dělá problem i personálu, který vůbec neví, kde je hledat. A tak se musím spolehnout jen na sebe.

Místo zásuvek jsem našla wifi koutek, a tak se zkouším připojit. Prosím kluka sedícího vedle o radu. Neustále ho otrauju, že mi to nefunguje, až jsem přišla na to, že se musí zaplatit poplatek. Takže balím zase svůj notebook, dvě nafouklé příruční zavazadla, tašky s nákupem parfémů a francouzské kosmetiky a jdu hledat ty zásuvky.

Cestou jdu ještě na toaletu.

"Holky já se jdu vyčůrat" slyším najednou za sebou postarší paní s ondulací na hlavě. Po dvou měsících slyším prvě češtinu a teprve v tomto okamžiku se mi začíná opravdu stýskat po Brazílii. Tohle snad nemusím poslouchat přeci. Od té doby slyším češtinu úplně všude, chybí mi portugalština. Už jsem si na ní tak navykla, dokážu rozlišit spoustu portugalských přízvuků a teď budu muset poslouchat češtinu. Místo vysmátého "Olá" budu muset začít používat "Dobrý den". Vůbec mi to nejde z pusy. A to jsme ještě v Madridu, kde nosím své jarní tílečko, protože mi je vedro, mluvím pořád portugalsky, protože tady je to v pořádku. Co budu dělat ve Vídni? A co budu proboha dělat v Praze???

Nasedám do letadla směr Vídeň. V letadle opět nemám místo u okénka, ale u uličky. Naštěstí je mezi mnou a klukem u okénka prázdné místo a můžeme se roztahovat. Mluvíme spolu anglicky. Dělám, jakože nevidím ty slovenské titulky na jeho časopisu a on možná dělá, jakože nevidí české nápisy v mém počítači.

Představuje se nám pilot a omlouvá se za zpoždění, prý čekal na nějaké dokumenty. V Riu se nám pilot neomluvil a ani nikdo neodůvodnil, proč jsme dvě hodiny čekali v letištní hale. Že to bylo kvůli počasí, jsme se mohli jen domnívat. Pilot se také omlouvá, že německy umí říct jenom "Danke". Má velmi příjemný a sexy hlas, věnuju mu vždy pozornost...

"Vážení cestující, hlásí se vám váš kapitán. Právě jsme přeletěli zasněžené Pyreneje a nacházíme se nad Francií… " všichni dychtivě posloucháme. Má tak sametový hlas.

"Tady je váš kapitán. Připoutejte se prosím, protože se blížíme do turbulentní zóny. Nic se neděje, je to běžná situace. Nemusíte mít strach, během deseti minut ji proletíme…". Jestli má někdo strach z turbulence, tak s tímto pilotem určitě ne. Poslouchat ho je jako poslouchat pohádku na dobrou noc.

"Hey moji cestující... Tady je opět kapitán. Za dvacet minut budeme přistávat. Teplota ve Vídni jsou 2°C….děsná zima.. " … "Tady je váš kapitán. Právě přistáváme… ještě musím chvíli kroužit nad letištěm než dostanu pokyn k přistání...".

Doufám, že se nám taky příjde ukázat.

Po přistání nám kapitán poděkoval za let, ještě řekl pár milých slov a cestující začali tleskat. To jsou určitě Češi. Můj soused si evidentně myslí totéž o Slovácích a rozhodně netleskáme.

Kufr mi jede samozřejmě až skoro poslední. Stihla jsem se mezitím převléknout do zimních kalhot, zimního svetru, péřové bundy, čepice a rukavic. S kufrem jdu hledat zastávku Student Agency. Díky brazilskému zvyku ptát se všude na všechno, především na autobusovou zastávku, jsem ji našla během tří minut. Pomáhají mi ji hledat 3 chlápci. Našli jsme ji rychle, ale přesto pozdě. Autobus tu už není, odjel v 19:10 a je 19:20. Další jede ráno v 8 hodin. Rozhodně jsem nemohla nic urychlit, abych to stihla a jsem tak v naprostým klidu.

Jdu ještě zjistit na informace o dopravě další možnosti. Můžu jet vlakem v deset, ale to se mi moc nezamlouvá. Běžím na letištní informace, chodím na ně tedy pořád, nejdřív scháním wifi, pak wifi s elektrickou přípojkou. Naštěstí je pokryté celé letiště wifinou zdarma. Na tomto letišti klidně přespím. Mají tu McCafé a pěknou pekárnu.

V pekárně ale neberou karty a já mám jen 1,5 eura. Nechávám tam tedy všechny objednané koblihy a rohlíky a jdu si nakoupit do Billy. Cestou se stavuju ještě v informacích zjistitit, jak je to s ubytováním v hotelu na letišti. Paní mě posílá do turistický kanceláře, která už je zavřená. Zastavuju se tak ještě v autopůjčovně, ale půjčit si tu auto a vrátit ho v Praze by stálo asi 400 euro.

Jdu si dát tedy kufry do úschovny za 12 euro a jdu na kafe. Tím, že jsem si uschovala kufry, ruším možnost odjet autobusem někdy ve čtyři ráno z města. Nechce se mi jezdit před čtvrtou do města, na zastávku, kterou neznám, v době, kdy se nemám ani koho zeptat. A navíc bych tu musela sedět a spát a budit se se všema kuframa, protože úschovna otevírá až po páté ranní.

V McCafé otevírám notebook, připojuju se k internetu a vesele si čekám na ranní autobus. Obsluhuje tu Slovenka, a tak zkouším mluvit česky. Mám pocit, že mi to dělá problémy a připadám si jako debil. Jak jsem zvyklá hledat v portugalštině mezinárodní výrazy, aby mi prodavačky rozuměly, nemohu se toho zbavit ani v češtině. Tak si to tu potrénuju, až přijedu domů, budu zase mluvit normálně. V průběhu večera vyhlížím, kam si ulehnu, rozhodně nebudu sedět, musím se uvelebit do horizontální polohy. Vypadá to, že si lehnu vedle támhletoho černocha na měkké lavici v pizzerce.

Je skoro jedna hodina ráno, nařizuju budík a dávám si doklady do kabelky, kterou mám kolem krku. Listuju ještě pasem a všimla jsem si, co udělal ten celník v Brazílii. To je fakt debil. Že by radši koukal, kam mi dává razítko? Vidím před sebou ten jeho bezstarostnej a flirtující výraz v okamžiku, kdy razítko dopadlo na stránku v mém pase.

Orazítkoval první stranu, která je určena pouze pro úřední záznamy. To budou úředníci v Pardubicích překvapeni, co tam mám za suvenýr. Nejspíš to však zjistí až mi skončí platnost pasu. Doufám, že dřív s tím nikdo problém mít nebude...

Batoh a boty si dávám pod sedačku, černoch se vzbudil a kouká na mě, než zase usnul. Uléhám a pochvaluju si, že nemusím spát v sedě. Co si nepochvaluju je to, že sedačka je strašně úzká. Ale usínám poměrně rychle.

Vzbudila jsem se kolem třetí. U Meka v kavárně je pořád ještě spousta lidí. Holky, co spí na sedačkách naproti mě už se taky napůl probouzí a přemýšlí, jak se uvelebit. Otáčím se na druhý bok a snažím se usnout. Takhle jsem snad na letišti ještě nespala. Probouzím se někdy po šesté. Budíka mám na sedmou, stejně musím jít čůrat, a tak už vstávám a jdu si vyčistit zuby.

Nemůžu najít klíček od kufru, chlápek v úschovně určitě bude mít nějaké kleště. Kleště nemá. Prý nemá nic, čím by to šlo otevřít. Matně vzpomínám celý proces. Telefonuju s Pedrem, bavím se s paní za přepážkou, zamykám kufr, dávám na něj visačku se jménem a kam sakra dávám ten klíček? Všechno jsem prolezla a není nikde. Naštěstí jsem našla klíče od bytu, to je lepší varianta.

Jdu si dát k Mekovi snídani. Jsou tu zrovna dva policajti, a tak se jich ptám, jestli mají kleště. Nemají, ale prý to můžou rozříznout kudlou a už ji vynávají. To néé! Chci zničit zámek, ne kufr!

Se snídaní si jdu sednout a naposledy ještě jednou v klidu prolézt všechny věci. Kamarád policajtů, který tam stál s námi a který teď sedí vedle u stolečku, mě zpovídá a ptá se, jak dlouho jsem byla ve Vídni. Dělá si srandu? Myslí si snad, že jsem se tu opalovala v solárku? Ani tu vlastně nemám pocit, že bych byla nějak opálená. Brazílie se postupně ze mě ztrácí. Jak kdybych tam ani nikdy nebyla...

Našla jsem však klíček. Byl v peněžence, kde jsem ho hledala už třikrát. Za patnáct minut má jet autobus, tak to jdu zjistit. Před vchodem se potkávám s řidičem, ptá se mě, jestli jedu s ním. Odpovídám, že jo, protože vidím vyšité "Student Agency" na jeho bundě. Prý na mě počká a mám si v klidu dokouřit svoji brazilskou cigaretu.

Příruční zavazadla se nevejdou do prostoru nad hlavou, a tak je nechávám na sedačce. Naštěstí nefunguje televize a možná i mikrofon, protože stewardka neprudí.

Wifi funguje až na území ČR, ale hlavně, že funguje elektřina, to je prioritní. Bohužel nefunguje záchod, a tak musím vydržet až do Brna.

V Brně nastoupili další cestující. Jsem překvapená, že mám spolucestující. Anglicky se jí ptám, jestli sedí jako vedle mě. Je to pravá moravská žena a asi na mě kouká jako na blázna. Nohy mám pověšené skoro až na stropě, notebook v ruce a cizím jazykem na ní něco hulákám obklopena taškama narvanýma spodním prádlem. Chci jí poslat jinam, ale autobus je prý plný. Kam asi mám dát všechny svoje věci? Jsem tu rozvalená a nahoru se nic nevejde. Sundávám nohy ze stropu. Baťoh dávám k ní pod sedačku. Tašku pod mé nohy a máme co dělat, abychom se vedle sebe vešly. Otevírá Mladou Frontu a zkouší na mě konverzaci o nějakém politikovi. Jakýsi český politik, který je na výsluní pouhých pár týdnů kvůli nějaké přihlouplé kauze mě ale opravdu vůbec nezajímá.

Víc jsem fascinovaná sněhem, jsem nalepená na okénko a jako malé dítě volám "Jé sníííh!!!!". Začíná sněhová bouře. Všichni jsou z toho otrávení.

"Prosím Vás paní, je sníh na horách?" ptám se dámy z Moravy. Prý je a zrovna volá ségra, tak se domlouváme, že půjdeme lyžovat. Mezitím se mi vylil čaj na klávesnici, a tak musím končit. Uvidíme se na brazilské párty, Amigos !!!

21.1.2012

Sedím na terase a myslím na to, že toto je můj poslední den v Rio de Janeiru... Stále žádný stesk, stále žádná radost. Jako bych odlétala do Evropy na zimní dovolenou, proběhnout se sněhem a tančit pod sněhové vločky...

Nutně se na tu evropskou dovolenou musím připravit. Je třeba nakoupit brazilské dárečky, sehnat krabici a poslat balík do Čech, abych nemusela platit příplatek za nadměrné zavazadlo. Dle mého odhadu bude vážit tak 40 kilo.

Dopoledne peru prádlo a v deset zvoní Diana, aby se mnou udělala interview pro svůj výzkum.

Připravila jsem snídani, že bych mohla hostit celý barák. Sedáme na terasu a asi tři hodiny povídáme o Brazílii, na téma brazilský tanec, vášeň, Brazilci, životní hodnoty. Diana mě ještě fotí a vyrážíme na nákupy. Nákupy chci vyřídit velmi rychle, a tak navrhuju jet do supermarketu Rio Sul, kde určitě všechno pořídím. Ana tam za námi přijede asi o hodinu později.

Běháme po krámech evropským tempem, než musí Diana na hodinu tance. Loučíme se a mrzí mě, že jsme se potkaly až při mém konci pobytu. Mám asi půl hodiny, než dorazí Ana. Snažím se tak oběhnout co nejvíc obchodů. Vidím obchod Havaianas, rychle tam zaplouvám a hledám své žabky. Prodavač na mě promluvil anglicky, neuvěřitelné! Vysvětluju mu, že chci žabky elegantní, do města, dámičkovské. Ukazuje mi jeden druh s ornamentem, celkem se mi líbí. Má je ve třech barvách a nemůžu se rozhodnout, stojí 60 reais. Vrátím se sem až příjde Ana.

Zatím nakupuju další přírodní kosmetiku a obíhám brazilské plavky. Žádný se mi ale nelíbí. Proč jsem si sakra nekoupila ty tygří plavky, co se mi líbily v Cabo Frio nebo ty úžasný plavky v Curitibě, o kterých jsem si myslela, jak moc jsou drahý. Bikiny v Riu stojí jednou tolik...

Ana přišla s Litem a Alejandrou. Alejandra si jde po svých obchodech a Ana s Litem chodí se mnou, musím ale udávat tempo. Jdou se mnou do Havaianas a vybírám žabky, na kterých jsme se již předtím shodli s prodavačem. Jdeme ještě do obchodu s plavkama ve 4. patře, kde jsem minulý týden kupovala vstupenku na koncert Monobloco.

Nadchly mě tu konečně jedny plavky pro ségru. Mají tři různé druhy barevnosti. Stojí 49 reais? To je blbost ne? V takovém obchodě stojí minimálně 200. Ptám se prodavačky a ona mi to potvrzuje. Najednou si nevěřím ve svých znalostech portugalštiny a prosím raději Anu, aby se jí zeptala ještě ona. Skutečně jsem jí rozumněla dobře, mají zrovna na tyto plavky akci. Ale jsou to dívčí velikosti. Nevadí, do toho se moje ségra narve, i kdyby nechtěla. Jdu si to vyzkoušet a zdá se mi to v pořádku.

Pro sebe jsem si ale nevybrala, protože já už jsem zamilovaná do těch plavek z Cabo Frio a Curitiby a ty mají úplně jiný střih a teď mě samozřejmě nemůže uspokojit nic jinýho. Mám ale radost, že jsem objevila plavky pro ségru, a tak teď můžeme jít v klidu na jídlo.

Cestou z Rio Sul se ještě stavuju v supermarketu nakoupit něco k jídlu. Ptám se tu vedoucího, jestli mají krabici. Potřebuju do něčeho zabalit věci, které budu posílat domů. Mám přijít ráno v osm. Zkouším ještě lékárnu. Lékárník něco objevil, ale asi bych potřebovala větší. Ptám se ještě na medicínu z Amazonie, ale bohužel nic nemá.

Dnes vařím zapečený lilek s mletým masem a ricottou, jinak jsou zbytky ze včerejška. Těstoviny jsem přeměnila na těstovinový salát s tuňákem a zeleninou. Ana může přijít.

Ana se diví, že ještě nemám zabaleno. Odpovídám, že přeci letím až zítra večer... Prý jsem už jako Brazilka. To ale rozhodně není pravda. Na poslední chvíli balí všichni. Hlavní rozdíl je ten, že Evropan balí na poslední chvíli a je děsně vystresovaný, že to nestihne. Brazilec balí na poslední chvíli a je mu to úplně jedno.

Ana dělá opět hlavní barmanku. Pedro přišel lehce po desáté, dává si s náma jídlo, rozplývá se a ptá se mě opět, jestli u něj nechci zůstat bydlet napořád. Po večeři si jdu oblíknout svůj brazilský obleček. Vylézám z koupelny, Pedro na mě může oči nechat a já běžím za Anou, aby mi upřímně řekla, jestli si tohle můžu vzít na sebe. "Waw!!! You are Brasilian! Everybody will want you tonight!!". Já jsem ale myslela, jestli v tom nejsem moc tlustá. Je vidět, jak Brazilky vůbec neřeší váhu. No, kolikrát je to vidět i v ulici. Takže, jestli jsem v tom dnes moc tlustá, tak to evidentně každému bude úplně jedno. Sbírám odvahu, sedáme do auta a vyrážíme do ulic roztančené Lapy.

V Lapě nás čeká Kellington. Je momentálně v Democratico, kde se dnes hraje forró. Rozhodujeme se, že dnešní večer bude ve znamení forró, já jsem snad radši, protože si taneček můžu maximálně užít. Ze samby bych byla asi trochu nervózní, protože jí ještě pořád vůbec neumím. Před klubem se potkáváme ještě s Martinem, dáváme drink a já jdu koupit k pouličnímu prodavači cigára. Ptám se kolik stojí a prý 8 reais. Směju se, že v obchodě stojí 4. Tohle je fakt drahý a nabízím 5 reais. Chlápci jsou milí, usmívají se, smlouváme a nakonec platím 6 a ještě mi k tomu dávají bonbóny.

V klubu je už narváno. Kelligton nás seznamuje s kamarádama a zve mě k tanci. Pedro kouká s otevřenou pusou, že mi to fakt jde.

Po tanečku jdeme s Anou na caipirinhu, dát kabelku do úschovny a opět se vrhnout do víru tance. Celý večer mě neustále zve každý k tanci. Většina tanečníků se mi vzhledově nezamlouvá, ale baví mě střídat různé styly a hlavně to jsou opravdu výteční tanečníci. Když se naklání k polibku, automaticky uhýbám, ale jinak jsem schopna tančit nalepená na nich a submisivně vnímat jejich taneční příkazy. Co jsem se tu opravdu v tanci naučila, je hýbat se tělem úplně jinak, než jsem byla zvyklá, vnímat hudbu intenzivněji a tančit v páru, nechat se vést a vnímat řeč partnerova těla. Tanec měl pro mě vždy hloubku, ale byla individuální. Teď mě baví tu hloubku prožívat i s někým dalším, aniž by to nutně musel být potenciální partner. Vnímám sebe, tóny a někoho, s kým jsem schopná komunikovat beze slov, někoho, kdo mi dává signály, co dělat a já těm signálům rozumím a užívám si je. Diana se mě ptala, jestli jsem při tanci šťastná. Neuměla jsem jí jednoznačně odpovědět. Ale asi ano, jsem tu já, hudba a euforický zážitek.

Procházím parketem k baru a ze všech stran slyším: "Danca?, Danca?". Musela bych tu být asi týden, abych tančila se všema, a tak odmítám. Naklání se kě mě také jeden Afroameričan s dredama. Není hezký, ale zato je velmi charismatický. Odpovídám mu, že příjdu později a vlastně ani sama nevím, jestli příjdu.

U baru si mě prohlíží nějaký další tanečník. Objednáváme s Anou caipirinhu a on nesměle přichází. Dávám se s ním do řeči. Je z Ria a studuje v Amsterdamu antropologii. Směju se, jestli se nezaměřuje na brazilské tance a neprovádí tu průzkum, že bych mohla být vhodný výzkumný vzorek. To by byla tedy náhoda. Samozřejmě nerozumí mému smyslu pro humor, ale o Dianině průzkumu a studiu antrolopologie v Amsterdamu se nezmiňuju.

On zítra odlétá také do Evropy, jako já. Zve mě k tanci. Je to sympaťák a tančit tedy jdu. Jenže po pár minutách se začíná pomalu sklánět k mým rtům. Nechci ztrácet čas, chci tančit. A pořád to vypadá, že jeho prioritou je líbání, nikoli tanec. Většina Brazilců mě stíhá zkoušet líbat v průběhu tance, stačí jen uhnout hlavou. Jenže tenhle Brazilec neumí dělat víc věcí najednou, a tak ho informuju, že mojí prioritou je tanec...

Začíná mě něco vysvětlovat, jde na záchod a byl by rád, kdyby mě tu pak ještě potkal. Tuto jednoduchou věc mi říká asi dvě minuty. Odešel. Nechce se mi tu čekat, a tak jdu za Anou.

Cestou potkávám Afroameričana. Bere mě za ruku a vede na parket. Nechávám se vést. I on, jako všech ostatních asi patnáct tanečníků, se kterými jsem dnes tančila, nemůže uveřit, že nejsem Brazilka a že jsem začátečník. Od něj jsem tím polichocena o to víc, protože on je opravdu božský tanečník. Ano, všichni ostatní tančili skvěle, ale on. On se s tancem v krvi snad narodil. Je to úplně jiné než s ostatníma. Teď chápu Dianinu sympatii k tomu černochovi v Cabo Frio. Ne, že bych se tu s ním líbala, ale je to přesně ten okamžik, kdy tu nejsem jen já, hudba a řeč partnerova těla. Je tu jen hudba a jedno propojené tělo. Nemusím vnímat jeho taneční signály, protože mé tělo si bez přemýšlení užívá té vyjímečné symbiózy. Svůj poslední tanec jsem si užila maximálně. Je čas jít domů, jsou čtyři hodiny ráno.

Odcházíme s Anou, Kelligtonem a jeho kamarádem. Ana hledá ještě u zastávky nějaké záchodky a Kelligton mě láká k sobě domů. Mě však asi přijel autobus, což se mi hodí, protože ke Kelligtonovi jít opravdu nechci. Stojí tu zhruba sto let stará dodávka a má na předním skle, které už je hodně zašlé, číslovku 410. Jdu se ho zeptat, jestli to je autobus a jestli jede na Humaitá. Jede, loučím se s Kelligtonem a nasedám. Nějak nejdou zavřít dveře, jsou tu sice šňůrky, ale nejsem si jista, jestli se to zavazuje na uzel nebo mašličku. Raději si sedám na druhou stranu, abych někde v zatáčce nevypadla. Naproti mě sedí jeden spolucestující a vepředu ještě jeden. Dávám řidiči prachy a dále k nám už nikdo další nepřisedl. Není se co divit, tohle opravdu nevypadá jako autobus. Cestu si píšeme s Anou a já mám záchvaty smíchu.

Řidič v ulici Rua Humaitá odbočuje směr Copacabana. Říkám mu, že bydlím ještě o dvě zastávky dál, nechce se nechat přesvědčit mojí idiotskou portugalštinou a v minibrazilském oblečku jdu těch pár desítek metrů pěšky. Chlapi na mě čumí, jako by neviděli nikdy ženskou.

Hlavně, abych si dnes zase nespletla patro. To by bylo překvapení.

18.1.2012

Kam dnes pojedeme? Máme na výběr dvě základní varianty.

Vstáváme ráno v osm, abychom to na snídani probraly. Snídaně je připravena na venkovní terase. Já jsem příjemně překvapená, na hostelovou snídani to vypadá báječně. Ana naopak říká, že to není tak bohaté, jak v Brazílii bývá zvykem. Já jsem s nabídkou pečiva, másla a marmelády, domácího banánového koláče, místního čerstvého ovoce, džusů a kávy maximálně spokojena. Umím si i přeložit, že sýr dostanu na požádání v kuchyni. Jenže zrovna došel.

Na snídani jsme potkaly dvě děvčata ze Sao Paula. Zdá se mi, že jedna z nich je ta, co mě chtěla v klubu Las Vegas líbat. Raději se před ní schovávám, aby mě tu neobjevila. Ještě pamatuju, jak bylo náročný se jí zbavit.

Probíráme s Anou možnosti cestování. První varianta je zbalit vše vybavení a odjet do městečka Búzios, jedno z oblíbených výletních míst díky svým nádherným plážím. Ovšem dnes potřebuji být kolem šesté v Riu, takže jsme zvolily druhou variantu, zůstat tady, nechat věci na recepci a loďkou objet nějaké pláže.

Po druhé hodině nám jede přímý autobus zpátky do Ria. Vydáváme se na Andělskou pláž a ptáme se místních, jaké jsou možnosti. Cestovní kanceláře nabízejí především okruhy kolem místních ostrovů, ale trvají minimálně tři hodiny. Tolik času nemáme, vzlášť s ohledem na brazilský pomalý systém.

Scháníme loďku, která nás doveze na nějakou plážičku, bez kroužení kolem ostrova. Jenže je to problém, protože ostrůvky jsou chráněné národní parky nebo co, a tak tam lze zastavit jen s povolenkou, kterou místní rybáři nemají.

Nevadí, dohodly jsme se tedy jet loďkou na pláž Praia do Forno, která je kousek odtud. Dá se na ní dojít pěšky a možná by to bylo rychlejší. Ale jako správné turistky dáváme 5 reais na plavbu a 3 reais jakýsi poplatek za vstup na molo.

Rybář nás vede k naší loďce. Jede nás asi deset. Obeplouváme útes do malé nádherné zátoky. Není tu však molo, tak musíme skočit do vody a na pláž dojít po prsa ve vodě. Ještěže jsme s sebou netahaly kempingové vybavení. Svlékáme se do plavek a ochotný personál nám podává foťáky a tašky, zatímco nám kouká do výstřihu. Pravda, mě nemá moc na co koukat.

Pláž je úchvatná, jak z Karibiku. Nádherná čístá voda, bílé pláže, co víc si tu přát. Snad už jen nějakého pěkného Brazilce pro mně a blonďáka pro Anu. Předražené plážové vybavení odmítáme platit, a tak hledáme poslední volné místo někde ve stínu. Stínu tu je opravdu velký nedostatek. Nevím však, na co potřebujeme místo ve stínu. První hodinu blbneme s foťákem ve vodě a předvádíme různé pózy. Druhou hodinu joggingujeme ve vodě. Vypadáme asi jako blázni, ale nikdo nás tu nezná a je to docela dobrá zábava. Na souši mě to teda nebaví, ale ve vodě je to super.

Jdu ještě objednat fresh džusy a odskočit si na toaletu. Nejsem si jista, jestli lezu ná pánský nebo dámský. Navíc nejdou zavřít dveře. Modlím se, aby nikdo nepřišel. Taky nemůžu najít nic, čím se tu dá spláchnout, na fotobuňku to tu nevypadá. No nedá se nic dělat, jsem v Brazílii, takže žádný stres.

Po jedné hodině odcházíme z pláže, abychom stihly autobus. Cestou fotíme vše, co jsme ještě doposud nevyfotily a hledáme pěšinku, kterou se dostaneme do vesničky. Není to zase tak složité, sem i tam proudí davy lidí s foťáky na krku.

V hostelu se jdu osprchovat a převlíknout.

Jdu popohnat Anu, protože určitě ještě nebude svlečená ani z plavek. Ana si mě našla sama ve sprše, pouštím ji dovnitř. Prý se s ní zapovídala nějaká šílená paní a něco ji vyprávěla. Proč jí neřekla, že spěcháme na autobus a nemáme na paní čas? No comment...

Na recepci se Ana ptá recepční, jak se dostaneme na nádraží. Tohle už taky moc dobře znám. Povídání, vysvětlování, ale pak stejně nic nevíme. Už na toto nemám nervy a beru situaci do svých rukou. Ukazuju recepční mapu, aby mi ukázala, kde je autobusové nádraží, děkuju, nečekám na další vysvětlování a tahám Anu ze dveří.

Po chvíli jsem si uvědomila, že jsme tam zapomněly pití. Čekám tedy v rozpálené ulici mezi domky a posílám Anu zpátky s tím, aby se s nikým nevybavovala. Přichází brzy a jdeme dál.

Ulice moc neodpovídají popisu na mapce, a tak prosím Anu, aby se zeptala týpka, co jde naproti, jen jestli na nádraží máme odbočit poslední ulici doprava. Na nic víc, ať se ho neptá. Samozřejmě se ho ptá, jak se dostameme na nádraží. Mě neošálí, já jí rozumím moc dobře. Když týpek řekl, že máme odbočit doprava, což je jediná informace, kterou potřebujeme znát, mu děkuju a tahám Anu pryč. "To je neslušné". Já vím, ale už na ty brazilské zvyky nemám náladu a nemáme na ně ani čas.

Došly jsme na autobusové nádraží o dvacet minut dřív. Už jsem si pomalu myslela, že je vše v pořádku, než se opět objevila brazilská realita. Čekáme ve frontě na lístky. Evidentně zase nefunguje systém. U okénka stojí nějaká paní už asi deset minut, nic se neděje. Tímto tempem si lístek nestihneme koupit ani náhodou. Ana mezitím zjistila, že autobus je už plný. Můj evropský mozek to však nechce akceptovat a vymýšlím různé strategie. Ana vše odmítá s tím, že tohle v Brazílii nejde. Něco jít ale musí, nechce se mi čekat dvě hodiny na další autobus. Paní u okénka, která počítá nějaké peníze nám evidentně v mých dotazech nechce vyjít vstříc a zřejmě si myslí něco o tom, co otravuju, vždyť další autobus jede už za dvě hodiny...

Nakonec jsem tedy vymyslela nejobyčejnější řešení, a to, dostat se městskou hromadnou dopravou do Cabo Frio, odkud možná jezdí víc autobusů. A když ne, tak za ty dvě hodiny pojedeme tím, co bychom na něj čekaly tady v Arraial do Cabo. Autobus nám zrovna stojí na semaforu. S baťohama na zádech a taškama v ruce k němu běžíme. Jenže on má už zelenou, neotevřel a ujel. Tentokrát se rozčiluje Ana, jak si to ten autobusák představuje, že nám mimo zastávku nezastavil!!!

Čekáme tak na další, který má prý jet zhruba za dvacet minut. Jdu tedy omrknout místní občerstvovací obchůdek. Ana mě posílá samotnou. Evidentně jí děsně baví, jak se s místníma dorozumím a že za mě nemusí nic řešit. Jenže pasteis, které jsem si chtěla dát nemají a paní mě poslala jinam. Koupila jsem si aspoň čokoládu s příchutí maracuja. Dávám Aně ochutnat a v tom okamžiku zastavilo na silnici u zastávky auto. Z okénka se naklonil starší pán a ptá se, jestli jedeme do Cabo Frio. To je jako co? To jede dědek domů z práce a hledá společnost do auta? Ana se ptá paní, co tu s námi stojí, jestli je to bezpečné. Prý je to tu běžné, tak bereme všechno naše vybavení a jdeme k autu. Mezitím tam nastoupily ještě další dvě holky. Chlápek evidentně nemá práci, tak tu autem jezdí sem a tam. Sedím vepředu, stažené okénko a vítr mi fouká do uší. Na hlavní silnici je trochu zácpa, a tak to objíždíme přes favelu. To je boží! Favela tu vypadá trochu jinak než v Riu. Není tu kopcovitý terén a podobá se spíš chudé vesnici. Pobíhají tu psi a slepice. Vyjíždíme z vesnice a pozoruju okolí. Myslela bych si, že jsme na sahaře. Horko, bílý písek, rovný terén, ve kterém je občas vidět nízký exotický jehličnan.

V Cabo Frio chlápek staví ještě u nějaké firmy a jde si něco vyřídit. Snad nám kvůli tomu neujede autobus!

Na nádraží se s ním loučíme, platíme mu 4 reais a jdeme koupit lísky. Autobus už čeká jen na nás. Vybíráme si místo jinde než máme na místence, protože na druhé straně je lepší výhled. Ana si sedá přede mne a chystá se ke spánku. Já ještě fotím poslední fotky moře.

V následujícím městečku na zastávce jde Ana koupit pasteis. Taky mě to napadlo, ale já jsem vystresovaná, aby mi autobus neujel. Jsem tu druhý měsíc, taky bych mohla už vědět, že i kdybych šla nakoupit do supermarketu, autobus tu bude pořád stát a čekat.

Když vyrážíme dál a jsem už v polospánku, přichází ke mně pán s místenkou. Jsem rozvalená na celé dvousedačce, Ana přede mnou. Říkám mu, ať si jde sednou někam jinam a děkuju mu. Usínám na dvě hodiny a probouzím se akorát, když přijíždíme do Niteroi. Beru foťák a cvakám až na nádraží, cesta totiž vede špinavými ulicemi Downtown. Mám asi 300 snímků. Když je pak večer ukazuju Aně a Pedrovi, nechápou, co jsem to fotila a smějí se, že budu v Evropě ukazovat, co za starý auta to tu jezdí. Samozřejmě fotím to nejhorší. Je tu zachycen život v riodejaneirském Downtown.

Na nádraží v Riu jdeme hledat autobusy. Pro mně i Anu by měly jet oba ze stejného stanoviště. Any autobus tu zrovna stojí, líbáme se a skáče do něj. Sice by mi autobus měl jet taky odsud, ale jsem v Riu a tu je dobré se vždy raději zeptat. Je tu zrovna jakési stanoviště odškrtávačů projíždějících autobusů. Ptám se na zastávku mého autobusu a autobusák mě vede za kolegou. Ptám se tedy ještě jednou a on odpovídá v angličtině. Ó jé! Jaké překvapení!!! To se mi tu ještě nestalo!!

Dokonce je i velmi charismatický. Říká, ať jdu za ním a volá na svoji kolegyni do dáli, aby na mě počkala a posílá mě za ní, že zrovna bude odjíždět. Běžím za ní s celým svým "ekvipmentem".

Sedám do autobusu, vytahuju opět foťák, protože to je má poslední příležitost. Upozorňuju, že jsem stále v Downtown. Pod nohama mám stan, na zádech smradlavý baťoh, vedle sebe ohromnou tašku, co bezdomovci používají ke sběru plechovek a v něm spacák a polštář. Určitě vypadám taky trochu jako bezdomovec, ne jako turista, a tak mě snad nic nehrozí, když si tu tak fotím svým Canonem. Do autobusu se trousí jeden černoch za druhým a já se tu mezi nimi cítím jako místní Carioca.

Autobus jede nějakými úplně skvělými zkratkami, vyhýbá se pobřežním zacpaným magistrálám a já jsem tak doma za půl hodiny. Jdu ještě nakoupit a vařím večeři, než příjde Ana. Připravuju těstoviny, rýži, kuřecí směs s grilovanou zeleninou a omáčkou, zeleninový salát a bagetky. Ana přichází kolem desáté a míchá caipirinhu.

Rozesílám pozvánku pro pár přátel na zítřejší večer a plánujeme, že zajdeme do clubu 40° v Lapě. Ana navrhuje ještě jiné podniky, ale já rozhodně chci jít do Lapy a vychutnat si tak svůj poslední brazilský taneček v náručí opravdových tanečníků.

17.1.2012

Diana vstává první, kolem desáté. Motáme se ze stanu, je vedro. Vybrala jsem si zase špatně sprchu. Večer jsem měla studenou, teď když bych ji uvítala, tak je horká. Je horká i na mně a do vedlejší sprchy se mi chodit nechce. Musí se jít totiž venkem.

Balíme stan a věci, nabízím holkám k snídani pěčivo a jogurt. Ovoce se mi bohužel rozpláclo v igelitce.

Loučíme se s chlápkem na recepci, s pejskem a jdeme na autobus. Diana na autobus do Ria a my s Anou na autobus do Arraial do Cabo, kde je další úchvatná pláž. Asi jsme si měly vzít taxika. Je děsný vedro a cesta je delší než se zdálo. Inspiruju se Dianou a svlékám se jen do horní části plavek a kraťásků. Projíždějící auta troubí a na přechodu míjíme autobus pubertálních kluků, řvou jako paviáni.

Brouzdáme se pomalu, unavené ulicí kolem krámků. Zajdeme ještě do našeho baru, kde jsme se včera schovávali před deštěm, přišly jsme pozdravit a koupit vodu. Cabo Frio je velmi příjemné a hezké městečko s nádhernými plážemi a centrem plném lidí. Trochu to tu vypadá jako v přímořském letovisku jižní Itálie.

Došly jsme na autobusové nádraží, posadily Dianu na autobus a jdeme s Anou a taškami na autobusovou zastávku směr další středisko. Autobus stojí pouhých 3,80 reais. Ještěže jsme si nepůjčili to auto.

Autobus je narvaný a my jsme napakovaný s celým naším vybavením vzádu mezi místní Brazilkou a Portugalcem se surf prknem. V busu je cítit plážová nálada a za chvíli přijíždíme do našeho městečka, které nás vítá úchvatným výhledem na jednu z mnoha místních pláží, jen je trochu přelidněná. Projíždíme dále a prosíme výběrčí peněz, aby nám zastavila až budeme u kempu. Spolucestující se nejprve domlouvají, kde je kemp umístěn a pak nám řeknou.

Vystupujeme u další pláži zvané Praia dos Anjos na druhé straně městečka. Nevím, co andělského na té pláži je. Je to spíš přístav malých lodí a hlavně je tu nějaká ocelová konstrukce.

Jdeme hledat kemp. Je celkem blízko, Ana se ptá na podmínky, ale moc se nevyptává a ještě chce zkusit hostel, který je za rohem. Mě se s tím vybavení nikam chodit nechce a čekám tu na lavičce na ní. Cena tu je 33 reais a zdá se nám to tedy dost v porovnání s Cabo Frio. Taky to tu vypadá, jako na sahaře. Ale zase tu je kuchyňka a pousada, kolem které jsme šly stála asi 200 reais na noc. Ana přišla s tím, že hostel stojí 60 reais na osobu a místní pán z kempu je strašně nepříjemnej. Nebyl vůbec ochotnej, teď navíc někam odešel a Aně se zde zůstávat kvůli němu rozhodně nechce. Dobrá tedy, jdeme do hostelu.

Nakonec to byla skvělá volba. Hostel je úžasný, nezdá se, ale je obrovský, jsou zde různá zákoutí, na venkovní terase je ratanový nábytek k odpočinku, houpací sítě. Vše je vkusně zařízeno. Pravá plážově dovolenková pohoda.

Dokonce jsme dostaly pokoj samy pro sebe. Jen mám neustále problém s nějakýma klíčema a zamykáním, a tak se musím pořád chodit ptát na recepci. Si o mě recepční asi myslí, že nemáme v Evropě zámky.

Ana mezitím v kuchyňce vyndává věci a seznámila se s nějakýma holkama ze Sao Paula.

Vybalíme věci, převlíkneme se do plavek a jdeme na pláž Praia Grande. Cestou se stavujeme ještě na jídlo a na pláži si sedáme pod slunečník. Nic se tu za stolečky a slunečník neplatí, ani povinná konzumace. Je tu však dobrovolná konzumace a objednáváme si u senilního pána dva kokosy. Pán si to rozkodrcaným písmem píše na lísteček asi, aby to nezapomněl a paní od vedlejšího stolku tvrdí, že to pánovi trvá celou věčnost. My nikam nespěcháme.

Mažeme si záda, obhlížíme pro Anu nějaké blonďáky a kocháme se pláží, je šikoká, vykrojená a táhne se tak daleko, že ani její konec není vidět. Je to spíš taková pláž pro rodiny s dětmi a romantické vycházky než pro dvě párty girls. Mě se tu však líbí.

Kam ten osmdesátiletý pán pro ty kokosy chodí, to netuším, asi až na silnici do stánku. Skoro jsme zapomněly, že jsme si je objednaly. Asi po hodině ho vidíme, jak se s krabicí skoro o holi řítí k nám. Z krabice vytáhne dva kokosy a jde vyřizovat další objednávky. Všichni si stěžují, že to trvá strašně dlouho, ale je to takové to milé stěžování si. Pán už je starý, a tak máme všichni pochopení, spíš se tomu smějeme.

Piju kokos a pozoruju, co to je za značky na té pláži. Nejdřív jsem myslela, že je to piktogram zákazu fotografování, ale je to zákaz plavání a nějak mě nanapadá nad tím piktogramem uvažovat, jak mám přehřátý mozek. Jdu se radši zchladit do oceánu.

Trvá nám celou věčnost, než do toho vlezeme, nakonec je to super osvěžení. Jdu si zaplavat přes ty obrovské vlny. Je to boží. Při zpáteční cestě mám trošku problém. Vlny jsou tak obrovské, že mě to neustále cáká přes hlavu, sůl mám v očích a nic nevidím. Plavu se zavřenýma očima a když se mi je náhodou podaří otevřít, tak mám pocit, že jsem stále na jednom místě. A v tom příjde zase další vlna a opět nic nevidím... Snažím se, aby mě vlna odhodila co nejdál k břehu, ale tlak, který se vrací zpátky je mnohem silnější. Takže plavu a pořád se nemůžu dostat ke břehu. Pozitivní však je, že síly mě stále neopouštějí, jen je nepříjemné, že musím mít pořád zavřené oči, jak mě štípou od soli. Nestresuju se tolik i díky tomu, že kolem mě je spousta surfařů ležících na prknech, a tak snad musí být nějaký způsob, jak se dostat zpátky, přece tu všichni nezahyneme. Trvá mi to neskutečně dlouho. I v okamžiku, kdy už došáhnu na dno, mě zpáteční vlna směte zpět do oceánu. Bojuju s mocným živlem a tentokrát jsem vyhrála. Vykládám Aně, jak jsem se nemohla dostat zpátky a už chápu smysl výstražných cedulí.

Na pláži se dělíme s Anou o deku a spíme. Probudily jsme se k večeru, začíná foukat silný vítr a zatahují se mraky. Balíme věci a jdeme do hostelu. Cestou se stavujeme v obchodech s bikinama. Jedny se mi obzvlášť líbí a stojí kolem 40 reais. Jenže se mi to nechce teď zkoušet, když jsem od písku a mám mokrý plavky. Musíme se tu stavit ještě později nebo ráno. Snad to stihneme. Cestou domů si kupujeme acaí a ještě jdeme do supermarketu nakoupit jídlo na večer. Dost se dohadujeme, co koupíme a asi po hodině jdeme ke kase. Všechny jsou plně obsazeny a my vybraly samozřejmě tu nejpomalejší. Ana vyskládala věci na pult a já je uklízím do tašek. Pokladní hlemýždím tempem vyndává jednotlivé zeleniny z pytlíku, do kterého je právě Ana uklidila. Ptám se jí, proč to tam vkládala, když to prodavačka teď musí vyndat a jednotlivě zvážit. Vysvětluje mi, že dává zeleninu vždy do pytlíku. Já se směju a říkám jí, že tím udělala prodavačku ještě víc pomalejší než je a já už opravdu potřebuju na záchod. Ještě se mi tedy snaží Ana domluvit záchod v supermarketu, ale myslím, že to stihnu i do hostelu.

Večer připravujeme večeři a povídáme s ostatními lidmi. Jsou tu však především rodiny s dětmi, takže jdeme hledat zábavu do městečka. Dnes se nechystáme na žádnou velkou párty. Procházíme podél Andělské pláže, kde začínají stánky a poté bary a restaurace. S Anou máme chuť na něco sladkého. Na malém náměstíčku, kde je koncentrováno velké množství barů, restaurací a různých občerstvovacích obchůdků, vybíráme cukrárnu. Není to taková cukrárna, jak jsem zvyklá. Mají tu tři mrazáky se zmrzlinou, Ana si nabírá několik kopečků a já si vybírám nanuk. Ana si ještě sype různé posypy a polevy. Sedáme venku před cukrárnou a poté se jdeme přemístit k baru, kde to dnes vypadá na živou hudbu. Ana se ptá pohledného barmana a zpěvák prý začne asi za 10 minut.

Usedáme tu ke stolku a objednáváme si kiwi caipirinhu, která je právě v akci. Sedíme na úplně krajním stolečku, a tak tu můžu i kouřit a zároveň mám skvělý výhled na zpěváka, který právě přišel a usedá k mikrofonu před barem. Celé náměstíčko, které máme za zády je plné místních lidí nedočkavě se těšících až zpěvák začne hrát. Sedíme, pohupujeme se do rytmu, zpívá jeden stůl vedle nás a pár dalších lidí včetně Any. Já bych snad zpívala taky, kdybych znala slova. Pravda je, že písně znám skoro všechny. Je to převážně brazilské reggae. Barman je sympaťák a neustále se na mě usmívá. Evidentně je to majitel a usmívá se tu na všechny dámy.

Když jsem šla k baru pro další drink, všimla jsem si, že se na mě díva nějaký týpek stojící ze strany baru. Všimla jsem si ho tedy už když jsem šla na toaletu, ale stál ve tmě a nestihla jsem si ho dobře prohlédnou a taky se mi na něj nechtělo moc koukat. Teď mám za barem spoustu času se na něj i usmát. Evidentně je to místní playboy.

Dopíjíme drink a jdeme spát. V pokoji máme snad celé hnízdo komárů. Já mám na sobě jen tři štípance a to z doby, kdy šla Ana schánět větrák, aby je to rozfoukalo. Větrák ale nemají a když je tu Ana, tak mám od komárů klid. Zabili jsme jich asi osm, ale pořád to tu bzučí. Já už usínám, Ana ještě s havaianas v ruce pobíhá po pokoji.

16.1.2012

Ráno ještě dělám úpravy všech zavazadel. Jedeme sice autem, ale nemusím se přece táhnout s tisícem tašek. Zvlášť, když musím dojet nejdřív na Copacabanu a až tam vypůjčíme auto. Odtamtud plánujeme jet rovnou na východ.

Dělám redukci a beru jen stan, baťoh a obrovskou igelitovou tašku s lůžkovinama. Igelitka je to příšerná, nosí tu takové podobné sběrači plechovek. V Evropě bych se s ní mohla považovat za královnu bezdomovců. Tady to není třeba vůbec řešit a připadám si úplně normálně.

Výběrčímu v autobuse dávám 50 reais, nemá ale zpátky a říká mi, že je to v pořádku. To není špatný, já tu vlastně peníze vůbec nepotřebuju...

Volám však Aně, aby na mě počkala u hotelu Windsor, že nemám drobný. Nicméně výberčí to vyřešil a rozměnil si u řidiče. Čekám tedy na Anu před půjčovnou aut, stihla jsem si nakoupit ještě v obchodě, vyřídit smsky a směju se tomu, že Ana mluvila o tom, abychom se sešly opravdu v 8:20, protože v 8:30 je už pozdě. Já měla zpoždějí a Ana přišla asi v 8:45. Čekám na ni před supermarketem se všemi svými zavazadly v nákupním košíku. Ano, teď vypadám opravdu jako bezdomovec :-)

Pro místní jsem vzor přesnosti, i když chodím všude pozdě.

Jdeme do autopůjčovny, Ana zkouší platit nejprve svojí kartou. Nefunguje. Přišla jsem tedy na řadu já, ale ouha. Má karta taky nefunguje! Jak je to možný? Jsem fakt naštvaná. Jakto, že třetí den nemám stále své peníze na svém účtu? Žijeme snad v době elektronického bankovnictví, proč transfer peněz trvá více než 3 dny? Mám sto chutí zavolat do banky.

Po chvíli přišla Diana a Kelligton, kteří s námi mají jet. Kali se vůbec neozval. Jsem docela ráda, nemusím řešit žádné nápadníky.

Diana i Kelligton kartu snad mají, ale nemají řidičák. Přemýšlíme, co budeme dělat. Hledat jinou půjčovnu, kde se nemusí shodovat jméno řidiče se jménem na kartě by bylo asi zdlouhavé. Navíc je neděle a menší autopůjčovny mají prý zavřeno. Teď mi došlo, proč nemám peníze na účtu. Je víkend, to vše vysvětluje a já se tak uklidnila.

No nic, pojedeme autobusem. Se všemi zavazadly nasedáme do busu a míříme do Downtown na autobusové nádraží.

Horké počasí navozuje příjemnou prázdninovou atmosféru plnou dobrodružství. Zvlášť, když je vše jinak. Vůbec nevím, proč jsme s Anou něco plánovaly. Jsme přece v Brazílii, tady nemá smysl něco plánovat...

Ovšem beach party jízda se rozjíždí velmi slibně. Cestou na autobusové nádraží se neustále něčemu smějeme a těšíme se na párty na pláži. Jsme taky náležitě vybavený cachacou a vodkou. Připadám si jako studentka mířící kempovat na prázdniny, bezstarostná a veselá. Jen s tím rozdílem, že v Čechám bychom ten alkohol vypili už cestou v autobuse.

Dojeli jsme k nádraží. Vedu naši skupinu směrem k hale. Už znám celé Rio a Kelligton si dělá srandu, že jim děvče v Prahy bude dělat v Riu, zvláště v Downtown, průvodkyni. Hodně se bavím s Dianou, která je z Lotyšska, momentálně studuje antropologii v Amsterdamu a je v Riu druhý týden. Bavíme se o pocitech z Brazílie, jaká byla očekávání a o svých obavách. Diana se mě ptá na různé otázky týkající se bezpečnosti a bezstarostně ji odpovídám, že úplně v pohodě si jezdím nočními busy a dokonce jsem jednou byla tady na autobusovém nádraží v jednu hodinu ráno. Kouká na mě jako na největšího odvážlivce, který skočil do klece s hladovými lvy. Oponuju jí, že první týden bych se tu asi taky neodvážila ani nos z autobusu vystrčit. Ale byly to hlavně očekávání, který jsem měla, první dojem a žádné zkušenosti. Chvíli trvalo než jsem se adaptovala a byla schopna reálně odhadnout místní atmosféru a nebezpečí.

Diana se mě ptá, proč jsem přijela do Brazílie. Má odpověď, že učit se tančit ji tak nachla, že je to až neuvěřitelné . V rámci své diplomové (nebo disertační) práce totiž provádí výzkum a hledá lidi nebrazilského původu, kteří sem přijeli učit se tančit. Jsem tak skvělý výzkumný materiál. Hned se domlouváme na interview a píšeme si kontakty. Když si předáváme své notýsky, tak nevěříme ani jedna svým očím. Máme podobné příjmení a její příjmení je v Lotyšsku stejně neobvyklé jako moje v České republice.

Ana s Kelligtonem jsou přesvědčeni, že jsme příbuzný. Ovšem v Evropě není zřejmě takový chaos jako tady. Diana rozhodně není zanesená ani v jedné z kolonek našeho rodokmenu.

Nasedáme v rozverné náladě do autobusu směr Cabo Frio. Koupili jsme poslední čtyři lístky, které jsou různě rozmístěny po autobuse. Nevadí, požádáme sousedy, abychom si přesedli. Místa máme blízko sebe a čekáme, co příjde.

První sousedka míří ke mně. Je to tučnější mamina s asi osmiletým dítětem. Sedla si k okýnku a kluk sedí napůl na mé sedačce a napůl na mámě. Koukám na ně a můžu se rozloučit s jiným místem. Se mnou se rozhodně nikdo nevymění.

Čekáme dál. Jsem zatím u Any, osmiletý synek se rozvalil na mé sedačce a uličkou se sune velmi korpulentní černoška. Sedí vedle Any a já jí uvolňuju místo bez jediného slova. S Anou už si rozhodně nikdo místo taky nevymění.

Vyjíždíme z nádraží, autobus je úplně obsazen a my se usazujeme na svá původní místa. Stojím v uličce, diskutujeme s Anou, Diana spí a Kelligton dělá něco na mobilu. Osmiletý hoch je stále rozvalen na mé sedačce a mojí vodu uklidil do přihrádky. S Anou povídáme nahlas a pořád se smějeme. Celý autobus nás pozoruje.

Než vjíždíme na 14 km dlouhý most vedoucí do Niteroi, jdu si sednou na svoji sedačku a chci fotit. Jenže osmiletý synek mi strká stále hlavu před objektiv.

Na chvíli usínám, než příjde Ana se záchvatem smíchu a píše mi vzkaz na mobil. Neví, jestli je horší tlustá lady vedle ní nebo řvoucí dítě sedící za ní. Dítě slyším i já vepředu. Lady zabírá jeden a půl sedačky. Já mám prostoru pořád dost, osmiletý hoch je ralativně klidný. Pořád si povídá, ale nekřičí. Hraje nějakou hru na mobilu, asi fotbal a opakuje zřejmě něco v tom smyslu "Jupíí, gól. Brazílie je nejlepší!!!! Jo Jo, Brazilci jste jedničky!", tohle opakuje stále dokola. Už bych uvítala i nějaká sofistikovanější slovíčka. Když dohrál hru, začal si klepat rukou o okýnko, monotónní klepání, už mě z toho klepe v hlavě. Do toho řve holka, co sedí za Anou a vůbec, celá rodina je velmi hlučná. Podařilo se mi usnout.

Vzbudila jsem se až když autobus jede někde podél pobřeží. Míjíme bílé úzké pláže dlouhé několik kilometrů. Už se těším až vylezeme z toho studeného autobusu. Venku je prý 39°C. Přijíždíme do městečka Cabo Frio. Cesta trvala necelé dvě hodiny. Bereme všechno naše kempingové vybavení a jdeme směrem k pláži. Cestou se stavujeme na jídlo v restaurací, co nám doporučil nějaký místní týpek. Je to prý jedna z nejlepších nebo co. Ale asi nerozumím správně, protože je to obyčejná občerstvovárna a leze tu nějaký brouk po stole. Jídlo stojí 8 reais a pochvalujeme si, jak je to tu levné.

Vybírám si rybu a k tomu dostávám rýži, těstoviny, fazole, zeleninu a jako vždy farofu. Je to celkem dobrý, mám už fakt hlad. Jídlo zapíjíme pivem a pokračujeme na pláž.

Za plážové vybavení se zde neplatí klasický pronájem, ale musíme zaplatit minimální konzumaci 40 reais. Jsme čtyři, a tak to jistě nebude takový problém. Jako dámy začínáme kokosem, Kelligton si dává pivo. Pak už nemám moc přehled, co se objednává. Jen vím, že mě Ana neustále zásobuje nějakými drinky, ani nevím, jestli je bere z nějakých našich zásob nebo jestli to objednává. Pořád mě popohání, že piju strašně pomalu. Pobyt na pláži si fakt užívám. Jsou to mé poslední tři dny pohody, relaxu a slunce. A chci si je užít jen a jen opalováním, tancem a úsměvem. Daří se mi to velmi dobře, smějeme se pořád a mezi místními jsme s blonďatou Dianou opravdu nepřehlédnutelné.

Protože jsem tu poslední dny,lezu dokonce do toho děsně ledového oceánu. Možná není tak ledový, jako v Riu. Jsou tu ovšem takové vlny, že mi to strhlo i plavky. Snad to nebylo vidět. Skáčeme do vln, jako malé děti. A já se nemůžu vynadívat kolem. Je to jiné než v Riu, zároveň velmi podobné.

Písek je mnohem příjemnější, bělejší. Je jako bílá prosátá mouka a tolik se nelepí. Je tu na pláži cítit větší pohoda než v Riu. V Riu se všichni hlavně opalují a u toho trochu povídají, leží, samozřejmě sportují. Tady se sedí na plastových židlích dokruhu kolem stolu, jí se, pije a povídá. Je to jako děsně narvaná hospoda na pláži. Chlápek od vedlejšího stolu se ptá, jestli chceme dát colu k nim do ledničky a dává se s Kelligtonem do řeči. Není to nic neobvyklého, jsme v Brazílii, tady je normální si pomáhat.

Někde jsem četla, že rozhodně není doporučené nechávat své věci položené na pláži (bylo to myslím o Riu). Nemůžu nic vyloučit, ale naopak mám velmi pozitivní zkušenosti. Všichni si navzájem pomáhají a neignorují se.

Začíná se zatahovat, valí se černé mraky a vypadá to na bouřku. Rychle objednáváme poslední drink, abychom splnili minimální limit 40 reais a jdeme hledat kemp. Míříme po pláži k silnici a několik metrů před námi na trávníku proběhl nějaký potkan. Vykřikla jsem, což je neobvyklá reakce. Normálně mám zástavu všech orgánů v těle a nejsem při vědomí a vůbec nevím, co dělám. Tentokrát se nic takového nekoná. Asi trénink přes myší údolí. Tak super.

Ještě si tu odskočíme do toi-toiky a míříme k pobřežní silnici, kde je vůz s hlasitou hudbou a na něm dvě tančící děvčata a rozdávají se tu letáky, zřejmě upoutávky na karneval. Pohupujeme se tu na ulici v rytmu samby a scháníme taxika. Mám pocit, že než ho najdeme, dojdeme nejdřív do kempu. Taky nechápu, proč je ten kemp tak daleko od pláže.

Jdeme městečkem plném lidí, stále se ptáme na směr, stále to nemá konce.

Když po několika kilometrech přecházíme za centrem most, začíná pršet. Běžíme se schovat do nejbližší hospody. Jeden stůl zabírají batohy a tašky, druhý jsme obsadili my. Déšť stříká až na nás, hospoda se zaplnila lidmi z ulice. Je taková bouřka, že tohle na kemping rozhodně nevypadá. Objednáváme pivo a sprite, který ředíme vlastními zásobami. Bavím se hlavně s Dianou a chodíme kouřit pod plachtu před restaurací. Aspoň si tu můžu pod deštěm umýt nohy plné plážového písku.

Na záchodě nejdou zavřít dveře, doufám, že sem teď vejde někdo z chlápků, to by mě snad kleplo... Není tu papír a neteče voda. Tedy ani nevím, jestli teče nebo ne, protože se toho štítím dotknout.

U stolu prohlížíme fotky z dnešního dne a děsně se tomu smějeme. Fotíme nové pózy, nevíme, kde budeme spát a vůbec se tím nestresujeme.

Kelligton má zítra odpoledne nějakou pracovní schůzku mimo stát Rio, a tak odjíždí dnes zpátky, aby stihl ráno letadlo. Diana původně taky měla odjet, ale nakonec s námi zůstane přes noc. Vyprávíme si s Dianou své brazilské zážitky a Diana mi říká, jak mám neustéle zářivé oči. Možná to bude z toho množství alkoholu. A tak si vyměňujeme i komplimenty.

Konečně přestalo pršet. Vydali jsme se hledat ubytování. Je již tma. Zkoušíme ubytování v pousadě, což je levnější varianta hotelu. Ale i tak si představujeme něco levnějšího. Cena je 50 reais na osobu, a tak jdeme hledat přeci jen ten kemping.

Došli jsme k němu. Je maličký, stojí tu již jeden stan a my přemýšlíme, kam se vejdeme s tím naším. Mají tu pejska a rodinka v recepci kouká na nějakou brazilskou telenovelu. Máme tu vyplnit naše údaje, cena je 17 reais na osobu.

Diana nemá pas, ani žádný doklad totožnosti. Já tedy pas taky nenosím, jeho kopii jsem líná udělat, a tak používám občanku, které stejně nikdo z Brazilců nerozumí. Diana, ale nemá vůbec nic. Ana to ale prý zařídí.

Vysvětluje chlápkovi, že ho omylem zapomněla a že má stejné příjmení jako já a jmenuje se Diana. Je to prý moje sestra. Je třeba vyplnit i datum narození a my s Dianou zjišťujeme, že nás pojí nejen vášeň k brazilskému tanci, skoro stejné příjmení, ale ještě ke všemu je narozena 5. června a já 6. června. Nemůžeme tomu uvěřit, snad chlápek nerozumí, protože jinak by byl překvapen, že jsme o tom, jako sestry neměly doposud vůbec žádné tušení.

Rozhodly jsme se postavit stan pod stromkem, kdyby zase náhodou pršelo, tak abychom byly trochu chráněny. Nevím, jestli je to dobrý nápad v případě bouřky, ale je to jen keřík, tak to snad přežijeme. Stan vedle nás patří velmi charismatickému Brazilci, který je tu ještě s ženou/přitelkyní/kamarádkou/sestrou a synem/bratrem/synovcem. Vše ve stylu reggae a dnes cestují pryč. Týpek vůbec není hezký, nechápu proč se na sebe musíme při stavění a bourání stanů pořád koukat.

S Dianou jsme hlavní koordinátorky stavění, s evropskou rychlostí je vše hned hotovo. Jdeme se s Dianou vykoupat do sprchy. Diana nemá s sebou nic, a tak ji dávám na výběr ze sprchových gelů a krémy a všechny svoje kosmetické přípravky, které jsem si s sebou na kemping vzala.

Strojím se do jedněch svých brazilských šatů a jdu se ukázat Aně. Ta zrovna sedí na pařezu s reggae rodinkou, Kelligtonem, chlápkem z recepce a povídají. Jak jinak, vášeň všech Brazilců je povídání. Nejvíc mě ta jejich vášeň dovádí k šílenství v okamžiku, kdy strašně moc spěchám.

Ana můj obleček pochvaluje a mužské osazenstvo kouká s otevřenou pusou. Vystrkuju na ně zadek, když lezu do stanu. Dostávám od Any další kelímek s drinkem. Ve stanu se pak ještě s Dianou, Kelligtonem a Anou fotíme. Fotky jsou úplně skvělý. Je čas vyrazit na párty.

Jdeme zpátky do města, neustále se něčemu smějeme a auta troubí. S Kelligtonem se loučíme v centru pod viaduktem, odkud pokračuje na nádraží. A dámská jízda může začít.

Jdeme nejprve podél pobřeží s občerstvovacími stánky, následují bary a restaurace, jedna vedle druhé. V jednom baru to vypadá na koncert. Chlápci ze všech restaurací valí oči.

Vracíme se k občerstovacím stánkům a dáváme si hamburger, který si pak podle své chuti doplňujeme zeleninou a různými dalšími desítkami doplňků, které jsou tu k dispozici. Měla jsem si však dát jen tu zeleninu, protože slanina, kterou jsem si objednala, není slanina. Jím jen z hladu. Sedíme na plastových židličkách na ulici a bavíme se o evropských zvyklostech rychlého občerstvení. V Brazílii se platí, až když se dojí. Diskutujeme o tom, proč se v Evropě běžně platí za občerstvení podobného typu při jeho nákupu a ne až po jeho konzumaci, diskutujeme celou dobu při jídle i při odchodu. V zápalu povídání jsme zapomněly zaplatit, až Diana na nás volá. Kdybysme se bavily o něčem jiném, tak chápu, ale jak můžeme zapomenout zaplatit, když se zrovna bavíme o placení?? Je to normální?

Míříme rovnou do baru s živou hudbou. Je tu již plno lidí a jdeme si dát k baru caipirinhu. S lístečkem o zaplacení jdeme k baru. Barman se se mnou chce bavit, a tak mu říkám, že mluvím portugalsky jen trochu a hlavně ho vůbec přes tu hudbu neslyším. Jdeme s drinkem ven, abychom mohly s Dianou kouřit a v zápalu rytmu vlníme boky. Pomalu se dostávám do taneční eufórie a šla bych dovnitř. Není tam sice žádný parket, ale tančí se v uličce. Těším se, až ke mně příjde některý z Brazilců se slovy "danca". Brazilci nezvou ženy na panáka, ale tančit. Při tanci je mnohem blíže k líbání, které Brazilci tak milují. A jak jsem zjistila, líbání tu neznamená příslib sexu. Je to jen polibek, brazilský polibek samozřejme, a například při karnevalu se počítá s tím, že se líbám na potkání skoro s kdekým. Ještěže tu na karneval nebudu, nebo přeci jen bych si to měla rozmyslet?? Brazilský polibek je přeci jen tak moc vášnivý… :-)

Jdu na záchod. Je tu fronta, přede mnou čeká drobná brazilská černoška a evidentně už to nemůže vydržet, jak tu poskakuje. Po chvíli vylézají ze záchodu dvě holky a černoška na mě mává, abych šla s ní. Asi chce společnost, dámy přeci vždy chodí ve dvou. Nezdržuju a jdu s ní. Zamykáme za sebou.

Jsou tu dva záchody vedle sebe. Černoška ze sebe strhává oblečky, já tedy se snažím taky rychle. Dřepíme vedle sebe a ona se mě ptá odkud jsem. Odpovídám jí. S Češkou na záchodě ještě evidentně nečůrala. Chvíli je ticho, tak se snažím o konverzaci a ptám se jí odkud je ona. Upravíme se a jdeme si umýt ruce. No to je zase zážitek.

Vykládám Dianě, co se mi na záchodě přihodilo a jdeme na další drink. Chvíli zůstáváme uvnitř baru a je to tu!!

Přišel mě vyzvat k tanci Brazilec. Je pohledný, ne však můj typ, ale nenechávám proklouznout příležitost k tanci mezi prsty a jdu tančit. Pochvaluje, jak mi to jde a nemůže uvěřit, že nejsem Brazilka. Dianu vyzval k tanci jeho kamarád. Tančí velmi hezky.

Holkám se nechce chodit pro drinky, mě to naopak baví. Procvičuju si s barmenem portugalštinu, a prosím ho, aby to nemíchal tak sladký. Diana začala tančit s jiným kamarádem, černochem. Než se stačíme s Anou otočit, tak se zadaná Diana na ulici s černochem vášnivě líbá. Já taneční partnery střídám, bez líbání. S přibývajícím časem, kdy Diana je neustále zamotaná do obrovského charismatického černocha, začínají hrát funky. Dobrá tedy, budu tančit funky a nechávám si od Any ukázat, jak se to tedy tančí. Simulujeme sexuální pohyby a je nutno se pohupovat až k zemi. Je to náročnější než v posilovně. Tohle tančit každý den, tak mám vypracovanou postavičku hned.

Na druhé straně baru tančí v zajetí dvou velmi tlustých a ošklivých Brazilek jeden hodně moc pěkný Brazilec. Je to fakt kus, ten kdyby pro mě přišel tančit, tak se s ním líbám snad hned. Brazilky se kolem něho vlní, že ho skoro není vidět. Jedna z jedné strany, druhá z druhé. Jejich tuky se po něm prozplácly, prsa mají povislé až k pupku. Nechápu a už se mi s ním líbat vůbec nechce. Proč to dělá???

Mě se tu už taky tvoří fun club. Neustále ke mě někdo chodí a něco mi hustí do hlavy. Já si jich nevšímám a vlním se podél Any. Ona to ale chudák musí poslouchat. Slítají se tu jak vosy na med. Černoch od Diany k nám přišel a nabídl pomoc, kdyby bylo třeba. Já se však bezstarostně a s úsměvem vlním dál. Trochu brazilsky, ale zároveň ne tak vulgárně. Večer si vskutku užívám.

Do kempingu jedeme kolem čtvrté hodiny ráno taxíkem. Leháme si na Any deku, přehazujeme přes sebe moje obrovské prostěradlo a jako polštář nám slouží můj péřový spacák do minus deseti. Ještě se s Dianou dělíme o polštář, který si s sebou táhnu a unavené usínáme.

Dnešní den i večer se opravdu vydařil!

15.1.2012

Od rána prší. Koukám ven z terasy a připadám si jako v deštném pralese. Tečou proudy vody, chtěla jsem jít dnes do botanické zahrady, ale nemá to smysl.

Sandalo se dopoledne učí, já píšu a rodiče pracují na počítači. Rodinná idylka, směju se. Se Sandelem řešíme finance, nechala jsem si 2,50 na místní autobus, 9 reais na autobus v Riu a dala mu všechny své peníze za jízdenku, kterou za mě včera platil. Předpokládám, že víc peněz potřebovat nebudu.

Společně jedeme v poledne na oběd do místní restaurace a potkáváme tam spoustu rodinných známých. Maminka mě se všemi představuje a já se jen usmívám, jako bych neuměla mluvit.

Testuju tu další jídlo, které neznám z Ria. Ale můžu říct, že znám už skoro všechno. Jen tu mají nové vzorky dezertů.

Přestalo pršet a po obědě jedeme do parku Parque Tangua. Poté do ukrajinského skanzenu, kde je vystavěn starý ortodoxní kostel. V Curitibě je také polský skanzen, který jsem již viděla předevčírem. Byl tu i sám papež Jan Pavel II.

Ani dnes mě toto město nepřirostlo k srdci.

Doma mám pět minut na zabalení a Sandalo s maminkou mě vezou na autobus. Loučíme se a mě zítra čeká beach party tour s Anou. Až přiletím, musíme dolatit poslední záležitosti našeho cestování a ráno budu zase brzo vstávat. Ani ne za týden poletím domů, nemám vůbec žádné pocity. Žádné velké těšení, žádný velký smutek, je to jen neutrální informace.

Jsem tak utahaná, že jsem v půli cesty na letiště usnula. Naštěstí je letiště konečná zastávka a nemůžu to přejet. Vzbudila jsem se akorát před letištěm.

Na letišti jsem poměrně včas, jdu si koupit kafe a hodlám to zaplatit kartou. Na účtu mám zhruba 100 reais a káva s vodou stojí 10 reais. Proto nechápu, kde je momentálně problém. Paní to zkouší třikrát, ale systém nefunguje. Hotovost, kterou mám, jí samozřejmě nedám. U baru sedí dva chlápci a jeden z nich se dotazuje servírky, kolik to stojí, že to zaplatí. Děkuju mu a dotazuju se, kde je problém. Prý nějaká transakční chyba nebo co a mám se zrelaxovat. Chlápci jsou ze Sao Paula a chvíli povídáme než se jdu odbavit.

Na zpáteční cestu jsem měla opět "šťastnou ruku" při výběru místa. Tentokrát sedím přímo vedle paní s miminkem a jejím tatínkem. To jsem si tedy vybrala ještě lepší místo než cestou do Curitiby. Dítě naštěstí nemá problémy se změnou tlaku vzduchu, nebrečí a nakonec si dokonce procvičuju i svojí portugalštinu. Maminka holčičku cestou učí názvy ovoce, učí ji, jak říci svoje jméno a kolik jí je let a pak komunikuje s holčičkou, která sedí za námi. Dokonce vím, o čem se baví, jedou na prázdniny a stráví v Riu osm dní na pláži.

Z letiště zkouším volat Pedrovi, jestli není náhodou v práci a nevezme mě autem domů. Pedro má schránku, a tak jdu na autobus. Našla jsem ho poměrně snadno, přede mnou jde totiž strašně nervózní pán a ptá se každého koho potká kolem, kde je autobus směr centrum. Zřejmě přiletěl s manželkou zrovna z Evropy. Je strašně vystresovaný a nervózní a určitě jsem takhle taky vypadala první den, možná týden, mého pobytu v Riu.

Došli jsme k autobusu a já si uvědomila, že riodejaneirské autobusy od nového roku zdražily a nyní stojí cesta 12 reais. Na to, že vystupuju na Botafogu a musím tak jít na Humaitá pěšky se všemi zavazadly jsem přišla už v letadle a jsem s tím smířená. Kde ale budu hledat ty dvě reais, co mi chybí? Rozhodně se mi nechce vybírat z bankomatu. Klídek, jsem přece v Riu, tady nebude problém sehnat drobné, v Evropě bych se z toho asi zbláznila.

Ptám se tedy vystresovaného pána, jestli by mi dal dvě reais. Je úplně mimo, asi jako "jo jasně, že ti je dám. Teď mě ale neobtěžuj, musím se stresovat celou cestu než dojedu do hotelu". V klidu se ho ptám, kam potřebuje jet, ukazuje v mapě prostor mezi Flamengem a Glorií. Ptám se ho, jestli kouří, že bych mu za ty dvě reais věnovala cigarety. Prý nekouří, možná teď by si mohl zapálit, aby se trochu uklidnil, mám strach, aby nedostal infarkt.

Díky jeho pomoci sedím v autobuse a vytahuju notebook. To je snad prvně, co nekoukám z okýnka a neobdivuju z okénka fascinující Downtown. Míjíme ulici, kde bydlí Hilton a já jsem fakt ráda, že k němu nemusím pro ten stan. Je před jedenáctou, jsem děsně unavená a řešit ještě city k Hiltonovi se mi fakt nechce. Nakonec jsem sehnala stan od Pedra, který je pro 4 osoby.

Na začátku pláže Botafogo jdu za řidičem, aby mi zastavil co nejblíže u metra, ať se nemusím s těma taškama tahat ještě po celé Botafogo třídě. Od metra mířím co nejkratší cestou domů. Mám na sobě pohorky, obyčejný oblečky a chlápci ze všech restaurací na mě neustále koukají. Jsou to velmi pohlední chlápci, kdyby mi radši nabídli pomoc s taškama. Dotáhla jsem vše domů a volám Aně. Setkáme se ráno v 8:20 před autopůjčovnou Localiza. Kontroluju účet, peníze na něj ještě nedorazily, přestože z banky odešly již před dvěma dny. Nechápu, kde tak dlouho cestují a zítra snad již budou na účtu. Jinak asi budeme mít problém půjčit si auto. Píšu Kalimu o srazu, zatím bez odpovědi. Ana se seznámila včera s Dianou a Kelligtonem a pojedou s námi taky. Balím rychle věci, stan a jdu spát.

14.1.2011

Vstávám ráno před sedmou. Sandalo připravuje snídani a věci na cestu jako jídlo a kudlu. Ptám se, na co tu kudlu budeme potřebovat a taky jaký zvířata tam můžeme potkat. Možná prý budeme muset zabít nějaký zvířata a Sandalo vypráví něco o hadech a pavoucích. Velikost pavouků, kterou ukazuje ani snad nebudu popisovat. Tyto pavouci, ale prý nežijou v místech, kam jedeme. Ale že bychom je prý vůbec nemohli potkat, to se úplně vyloučit nedá. Sice jsem se těšila do deštnýho pralesa, ale asi jsem si to představovala víc jako v zoologický. Dobrá slečno, vem si pohorky a hurá za dobrodružstvím.

Tatínek má ráno nějakou schůzku u nádraží, a tak jedeme s ním autem.

U pokladny mám problém s platební kartou. Zpáteční lístek stojí zhruba 110 reais a já jsem si nevzala dostatek hotovosti, protože všechno mám v kufru v Riu.

Jestli zaplatím teď, tak už mi snad nic nezbyde. Sandalo platí za mě kartou a já jsem si vzpomněla, že problém bude asi na mé straně. Zůstatek na kartě byl něco kolem 4 tisíc, já si ještě neposlala na účet peníze a včera jsem hodně, opravdu hodně utrácela. Za hadříky a Natura kosmetiku jsem klidně vše utratila.

Jízda vlakem skrz prales je pravá turistická atrakce a podle toho to vypadá. Jsou tu brazilské rodiny s dětmi, obdivují obrázky zvířátek namalované na vlaku a já se mezi dětmi také nechávám vyfotit u vláčku. Přemýšlím, jestli rodiny s dětmi mají také přibalenu v baťohu kudlu a buzolu.

Chvílemi ve vláčku usínám, stejně průvodkyni s mikrofonem nerozumím. Vyjíždíme z Curitiby, nejprve projíždíme skrz vesničky, které vypadají jako slumy. Po chvíli začíná les a Sandalo mi ukazuje, vypráví a odpovídá na mé dotazy ohledně pralesa. Začíná nádherný úsek plný výhledů, ovšem na opačné straně vlaku než sedíme. Celý vlak, který má asi 20 vagónů je namačkán na jedné straně vlaku a mačká spouště svých fotoaparátů. Ptám se Sandala, jestli je to opravdu bezpečné a nemůžeme se převrátit do rokle.

Cesta trvá tři hodiny a je to úchvatná podívaná, až na ty turisty. Projíždět deštným pralesem je, jako dívat se, jak asi tak vypadal svět kdysi dávno. Jen příroda. Vzpomínám, jak jsem nad tou krásou letěla a nemohla se vynadívat. Byl zrovna východ slunce, oceán se třpytil v záři zlatavých paprsků a široké pláně korun stromů zakrývaly skaliska a pohoří.

Nyní mám ty staleté mechem obrostlé stromy a palmy přímo na dosah.

Dojeli jsme do městečka Morretes. Představovala jsem si to jinak. Myslela jsem, že vylezeme v lese a budeme si muset prosekat mačetou cestičku. Pořád jsem nechápala, proč jsou všichni oblečený v šatičkách a havaianas. Už to vím, Morretes působí totiž jako malebné lázeňské místo plné koloniální architektury s mnoha restauracemi a obchody pro turisty. Turisty se tu rozumí především brazilské obyvatelstvo.

Podél říčky Nhundiaquara jsou umístěny stánky s místními produkty. Hlavně naložené chilli papričky, čokolády a bonbony vyrobené z místních banánů, med a samozřejmě cachaca od místních výrobců.

Je poledne a my jsme vyhladovělí. Sandalo mi doporučuje zkusit Barreado. Dohadujeme se nad výrobou takového produktu a já si nejsem jista, jestli to vůbec jím. Ve vyhlášené resturaci Casarao se ptáme na možnosti. Za 25 reais toho můžu sníst kolik chci, jenže já zrovna nemám potřebu sníst dvě kila masa. Možná bych jen trochu ochutnala a dala bych si salát. Sandalo je vegetarián, barreado nejí, a tak jdeme zkusit najít restauraci, kterou doporučoval pán u nádraží. Když jsme ji našli, Sandalo mi ukazuje, jak vypadá Barreado a já tohle rozhodně jíst nemusím. Je to taková masová kaše. Jídlo tu nevypadá moc lákavě, zelenina je oschlá, restaurace prázdná. Vůbec se mi tu nechce jíst. Takže začalo dohadování, protože jsme oba hladový.

Říkám mu, ať se tu klidně nají, já si radši koupím rohlík vedle v supermarketu. Sandalo chce jíst společně a rozpačitě s trochou napětí mezi námi míříme zpátky k původní restauraci. Sedli jsme si na terasu s výhledem na řeku.

Je tu nádherně, vskutku romantické místo. Vysvětluju Sandalovi, proč se mi tam nechtělo jíst a že si ráda jídlo užívám, nikoliv jen v rychlosti sním. Taky se mu tu líbí mnohem víc a objednáváme menu s mořskými plody. Nosí stále nějaké jídlo, vypadá to báječně, chutná to výtečně, a tak místo procházky po pralese, trávíme odpoledne na terase s výhledem na pralesní kopce a hory, řeku a malebné náměstíčko. Jsme oba unavený, je horko jako na Sahaře a nikde se nám chodit nechce, maximálně si jít lehnout na trávu. Užívám si vynikající banánový dezert a kávu.

Zpátky cestou na nádraží se ještě procházíme jinou částí vesničky. Jdeme podél kolejí, když se zrovna rozjíždí vlak. Rozjíždí se směrem do Curitiby. Šílím, jestli je to náš vlak a je to poslední spoj, tak budeme muset přespat v lese. Sandalo je v klidu, ono by mu to snad ani nevadilo. Prý má s sebou stan.

Vlak naštěstí jen popojíždí a máme ještě chvíli času. Tentokrát máme místenky na správnou stranu vlaku.

Projíždíme kolem místních domků, které jsem předtím prospala. Vlak jede velmi pomalu. Kolem kolejiště postávají dětičky a mávají na vlak. Není to ale veselé mávání, jak jsem zvyklá. K vlaku od domu přiběhly dvě blonďaté děti, bratr se sestrou. Je jim asi sedm. Stojí s kamenou tváří a mávají. Projíždíme dál a potkáváme další dětičky. Všechny mávají bez úsměvu, jako by jim to dal někdo rozkazem, jako by to dělaly z povinnosti nebo spíš za trest. Fascinuje mě to, vypadají jako z hororu. Stojí v lese u kolejiště, nehýbají se a s kamennou tváří mávají. Míjíme další hočičku, která má dokonce v ruce kabelku. Je to snad prostituce? Vypadá to strašidelně.

Míjíme poslední obydlí a vjíždíme do divočiny. Nějak nás to rozdivočelo.

Přijíždíme do Curitiby, míjíme nejprve vesničky na předměstí. Je nutné zavřít okna, protože místní děti běžně házejí kemeny na vlak. Dnes si tu nehrojou, a tak je cesta bezpečná.

Přijeli jsme do města. Je pod mrakem, poprchává a ochladilo se. Sandalo se dotazuje na náš autobus a já už se těším domů do sprchy a doufám, že maminka uvařila něco dobrýho k jídlu.

Nikdo není doma. Osprchovali jsme se a řešíme program na dnešní večer. Jsem docela unavená, ale tančit bych zvládla. Jenže Curitiba nevypadá jako párty město. Sandalo má sraz se svými kamarády, se kterými se dlouho neviděl. Ptal se, jestli tam některý z nich bude mít partnerku. Bude tam jen jedna, ale nemluví anglicky, a tak se mi tam moc nechce.

Vysílám tak Sandala do hospody samotného a vyřizuju korespondenci a všechny své resty.

Dnes mám tedy poklidný večer ve společnosti maminky a tatínka. Loučíme se kolem jedné a chystáme se spát.

Sandalo se vrátil domů chvíli poté a nezapomněl mě přijít na dobrou noc políbit.

13.1.2012

Nemůžu usnout. Ráno mám vstávat ve čtyři, je po jedné a já ne a ne spát.

No jo, jsem zvyklá chodit spát ve čtyři a teď po svém těle chci, aby ve čtyři vstávalo. To bude mít chudák šok.

Zvoní budík. O vstávání vůbec nepřemýšlím. Automaticky lezu do sprchy, snídám, balím poslední věci a jdu na autobus. Po snídani už je to lepší a trochu jsem se probudila.

Je zhruba čtvrt na šest, stojím na semaforu a řidič autobusu na mě bliká, jestli chci zastavit. Mávám, že jo a skáču na přechodu do autobusu. Vystupuju na Praia do Botafogo, jako minule, když jsem jela na letiště a čekám, jestli pojede letištní express.

To jsem si vybrala zastávku. Měla jsem jet radši až na Praia do Flamengo. Na zastávce tu stojí nějaký bezdomovec s obrovským pytlem odpadků a chce nastoupit do každého autobusu, co tu zastaví. Řidiči ho ale vyhazují a zavírají před ním dveře, takže tu pořád opruzuje a něco nahlas huláká. Na lavičku k němu si teda sednout nejdu.

Tašku pokládám na zem, vytahuju lak na nehty, abych využila čas a hlídám, aby mi do tašky nevlezl šváb, co tu běhá kolem. V jednu chvíli se blíží k mé tašce, tak ho odkopávám pryč. Mám pohorky, takže mi to nevadí. Kdybych měla Havaianas, tak před ním asi uteču.

Čekám už půl hodiny a autobus nikde. Jestli nepřijede do šesti, tak si beru taxika. Co mě tu však fascinuje, je svítání. Koukám směrem na Sugarloaf, na který se nemůžu stále vynadívat. Za horou je úzký červenožlutý proužek světla, který se pomaličku rozšiřuje o blankytně modrou barvu. Obzor je stále světlejší a pomalu se rýsují kopce a hory za Homolí cukru.

Je šest, šest pět, šest deset. No dobře, pojedu taxikem. Zrovna v okamžiku, kdy se chystám na jednoho zamávat, tak začal přibržďovat a rozsvítil blikačky. Ovšem já zamávala o sekundu později, než to udělal on. Takže mi ho sem osud zavolal a doufám, že to je v pozitivním smyslu a někde mě neokrade. I když nevím, co by mi chtěl ukrást.

Lezu dovnitř, řikám, že na letiště, ještě upozorňuju, že na mezinárodní a ptám se, za jak dlouho tam budeme. Prý 20 minut, což mám přesně akorát. To, že je to finanční čára přes rozpočet, ho neupozorňuju. Pedro tvrdil, že cesta na letiště je asi 50 reais, měla jsem si vzít víc peněz, nevím, na co se mi válí doma v kufru. Snad bude možné v Curitibě platit kartou. Všichni toto město přirovnávají k evropské metropoli. Je prý čisté a je to statisticky nejlepší místo v Brazílii pro životní standard. Nemám žádná očekávání, jen jsem ráda, že se podívám zase někam jinam. Stefanie mi poslala doporučení, co vidět, ale víc se spoléhám na Sandala, který je místní.

Projíždíme Downtown, které mě neustále fascinuje. Zrovna se blížíme k letišti, když mám nádherný výhled na 14km dlouhý most vedoucí do Niteroi, záliv, Sugarloaf, Corcovado a za tou vší nádherou září slunce a paprsky nechává dopadat na vodní hladinu. Jsem nalepená na okénku a obdivuju úchvatný východ slunce.

Ruší mě řidič, když se ptá, na jaký terminál chci jet. Odpovídám s jistotou, že na dvojku, protože je to vnitrostátní let a letím se společností Webjet. Vůbec nechápu, kde jsem to sebrala a ještě ke všemu v portugalštině. Z jakého terminálu se odlétá nikdy nevím ani v Praze.

Cesta mě stojí překvapivých 38 reais a já jdu hledat své letadlo. Už tu mám celý systém namakaný, jdu si ještě koupit kávu ke snídani. Sama jsem si objednala kávu přesně dle svých představ a pokladní mi naúčtovala nehorázných 8 reais. Chutná však lahodně. Položila jsem si ji na stoleček, abych si upravila věci v kabelce a vzpomněla si na ni až v letadle...

Vedle mě sedí Brazilec, manažer nějaké společnosti, která má něco společného s fotbalem a FIFA. V březnu prý kvůli tomu letí do Prahy nebo co. Je to docela sympaťák, mluví anglicky a pochází ze Sao Paulo.

Když se vznášíme nad Riem, letíme stejný okruh jako minule, když jsem letěla do Foz do Iguacu. Poznávám stejné bizardní ostrůvky jako minule. Dnes není mlha, a tak je výhled naprosto úchvatný. Kroužíme nad městem, jako bychom měli vyhlídkový let a já poznávám všechny kopce, po kterých jsem lezla a obdivuju všechny své oblíbené místa z ptačí perspektivy. Rio je nádherné. Hory, skály, lesy, bělostná dlouhá pobřeží vykousnutá do pevniny, jezera, ostrůvky. Všichni milují Rio. Co ovšem neznám, je sever města. Vypadá to na favelu táhnoucí se tak daleko, kam až je vidět. Už chápu, kde bydlí všech těch dvanáct milionů obyvatel.

V letadle sedí jen jedno uřvané dítě, a to přede mnou. To jsem si tedy vybrala místo. Když vzlétáme a přistáváme, dítě řve, jako by ho někdo zabíjel. Manažer si zacpává uši.

Na letišti se loučím s manažerem. Už ho tam očekává tým kolegů a já píšu Sandlovi, že jsem přistála. Mám od něj zmeškaný hovor. Sedím v autobuse, který jsem objevila a mířím do města. Podává mi nějaké instrukce, ale já se ptám raději ještě spolucestujících. Ovšem některých se pak nemůžu zbavit. Paní, která dělá průvodkyni v Sao Pualo, mi vykládá, že do Curitiby přiletěla za svým manželem, kterýho zřejmě ranila mrtvice a leží v nemocnici.

Naštěstí jsou v autobuse poslední dvě volná místa, jedno vepředu a druhé vzádu, a tak si s úlevou sedám na opačnou stranu autobusu. Sedím vedle kluka, který seděl v letadle za mnou. Docela sympaťák. Autobus mě ukodrcal, až jsem usnula. Probrala jsem se na nějaké zastávce a ptám se kluka vedle, jestli jsme v "Centro civico". Není si jistý a jde se zeptat řidiče. Je to prý další zastávka. Tak jsem se zase ocitla vepředu u paní průvodkyně, která mi dovyprávěla svůj příběh.

Řidič mi staví, já jsem trochu překvapená, protože tohle se mi nezdá jako má zastávka, ale když mě ujištuje, že je, tak vystupuju. Ježiš tady je zimaaaa....

Procházím se tu v kratoučké sukýnce a plážovém tričku s husí kůží po celém těle. Nevím, proč na mě místní chlapi čumí. Volám Sandalovi, popisuju mu, kde jsem. Samozřejmě úplně někde jinde a za 15 minut mě vyzvedne, přijede na kole. Čekám zatím na lavičce na náměstí u university a pozoruju dění kolem sebe. Přišel ke mě nejprve japonský pár studentů. Úslužně se ukloní a pozdraví a na něco se ptají. Ale nemluví anglicky. Nejprve vypadali jako turisti žádající o radu, ale asi dělají nějaký průzkum. Pak ke mě přišel nějaký kluk, anglicky taky neumí. Ale evidentně se chce seznámit, naštěstí volá Sandalo, kde jsem, a tak mu jdu naproti. Všichni se otáčí. Vypadám jako cizinka, jsem opálená, v plážovém oblečku a se slunečními brýlemi na hlavě. Všichni tu vypadají jako Evropani, zabalený v bundách a já si přijela roztančená z horkého a plážového Rio de Janeira.

Sandalo mi pomáhá s taškou a jdeme k němu domů. Cestou se během půl hodiny vystřídaly čtyři roční období. Stále se oblíkám a svlíkám, chvíli je horko, chvíli zima, chvíli prší, snad nezačne sněžit. Anglické počasí je zde prý typické.

Sandalo bydlí momentálně u rodičů a minulý týden tu měl kamaráda, takže je to samá návštěva, ale prý rodičům to nevadí. Já jsem nečekala, že budu bydlet s rodiči, ale aspoň se to nezvrhne v nějakou divokou jízdu.

Přišli jsme k Sandalovi domů. Už samotná předsíň mě nadchla. Jak kdybych vstoupila do světa plného klidu a pozitivní energie. V celém bytě dýchá atmosféra dálného Východu, dobrodružný a cestovatelský duch. Vše je vkusně doplněno rodinnými uměleckými výtvory. Jsem překvapena velikostí bytu, spousta místností, zákoutí a snad každý pokoj má vlastní koupelnu. Moje oddělená obývací část má francouzská okna se vstupem na terasu, která vypadá, jako deštný prales.

Maminka s hospodyní akorát připravují oběd, bude poledne. Čeká se na tatínka až příjde z práce a společně i s hospodyní usedáme ke stolu. Rodiče jsou milí, moc nemluví anglicky, ale stále se na mě usmívají. Přemýšlím, jestli jim Sandalo řekl, že přijede jen kamarádka nebo že přijede kamarádka, kterou zachraňoval na skále a šahal ji přitom na zadek.

K obědu se servírují grilované kousky dýně, vepřové plátky, směs se sójou, salát, další druhy grilované zeleniny, lasagne a samozřejmě farofa, která nechybí na žádném brazilském stole. Jídlo je výtečné. Mám teda trochu problém, při krájení masa se mi trochu víc rozjela vidlička a odstřelila kus zeleniny na bělostně prostřený stůl. Mám to hodit zpátky do talíře? Nebo to radši nechám na stole? V rámci brazilského stolování jsem zvyklá, že všude všechno padá, tak to tam nechávám ležet. Kdyby však neměli tak svítivě bílý ubrus... Tady to nevypadá, jakože je zvykem nechávat drobky na stole. Teď už to nezachráním a hospodyně si s tím pak poradí. Jen se tedy stydím a na ten válející se kousek se vůbec nemůžu dívat.

Po obědě jdeme se Sandelem ven, aby mi ukázal město. Na první pohled mě město nenadchlo. Všichni jsou na prázdninách a město je prázdné, bez života, nemá charisma, je nudné a obyčejné. Vypadá možná trochu jako evropské, jak všichni tvrdí. Jenže z té opačné strany. Není to malebné městečko, je to město jakoby vyrostlé za socialistické éry a pyšnící se betonovými skvosty komunismu. Procházíme pěšky kolem Muzea s moderním uměním. Stavba vypadá jako oko a vybízí k diskusi o kráse v současném umění.

Dále procházíme kolem zdi demonstrující příběh brazilského státu Paraná, o příchodu Portugalců až po vodopády Iguacu. A je to vyobrazeno prostorově ze západu na východ. Já v tom vidím příběh chronologický o stvoření světa, Noemovu archu a Evu s Adamem v ráji.

Cestujeme dál autobusem k Opeře, já jsem překvapená, proč jedeme z města pryč. Vždyť Opera bývá vždy v historickém centru města. Diskutujeme tedy na téma očekávání a o tom, jak představy bývají mylné a zakořeněné v tom, co známe. Místní Opera je totiž venkovní areál v přírodě, kde probíhají různé koncerty.

Posléze se vracíme do centra a já konečně můžu obdivovat těch pár historických budov. Město mě v podstatě nechává chladnou, nic mi neříká a žít bych tu určitě nechtěla. Jsem však ráda, že zase vidím jinou stránku Brazílie.

Před pátou jsme se ve městě rozloučili, Sandalo má kurz pro diplomaty, jednodušše řečeno a končí v deset. Já nutně potřebuju nakoupit a rozhodně ho s sebou nechci tahat, potřebuju na nákup svůj klid a prostor. Sandalo mi vše vysvětlil, ukázal, kde jsou obchody, sehnal mi mapu města v informačním centru a utíká na kurz. Svítí zrovna sluníčko, je teplo. Stojím na pěší nákupní zóně, Sandalo se ztrácí v dáli. Hluboce jsem se nadechla, usmála a můžu začít nakupovat.

Je tu spousta nákupních pasáží s levným zbožím. Ovšem levné zboží opět znamená příšerná kvalita za příšerné ceny. Takže se tu dlouho nezdržuju. Taky je tu spousta prodejen s Naturou, mám tedy další amazonské vzorky.

V jednom obuvnictví jsem objevila nádherné boty, v Evropě bych podobné sehnala z půlku, ale právě, že by nebyly z Brazílie a bůh ví, jestli bych je vůbec sehnala. Rozhoduju se mezi třemi druhy. Pro moji velikost musí posluhující hoch běžet do obchodu na druhém konci ulice. Když s prodavačkami řeší velikost, jdu se jich zeptat, jak to dlouho bude trvat, jen aby věděli, že tu nehodlám čekat celý den. Dobře jsem udělala, kluk byl zpátky za minutu.

Mezitím jsem vytáhla svůj letáček s homeopatiky z Amazonie a ptám se prodavaček, jestli se to tu dá někde sehnat. Diskutují o tom, zatímco si zkouším boty své velikosti a rozhoduju se, které si vezmu. Dohodly se, že obchod, který hledám, je na náměstí Praca Ruy Barbosa. Měla by to být Farmacia s přírodními produkty. Prosím, aby mi to zakreslily do mapy a s botkama jdu pro mastičky. Cestou jsem ještě objevila jeden obchod s oblečky a letním výprodejem. Šaty vypadají hodně dobře, a hodně brazilsky. Mám si je koupit? No tak co, budu vypadat v Evropě trochu exoticky. Jsou fakt hodně dobrý! :-)

Cestou za přírodními produkty si kupuju [paštejs com palmito]. Palmito je kmen nějaké palmy a samozřejmě beru i fresh džus. Nevím, proč jsem si myslela, že tu lékárnu najdu snadno. Ptám se v obyčejné lékárně na náměstí u shopping centra, kde mi nabízejí jakousi alternativu. Žádné alternativy neberu, chci amazonské produkty. Jdu do nákupního střediska, kde se snažím ještě najít toalety, ale taky to není jednoduché. Až mě musí recepční dovést za ostrahou, který zřejmě rozdává nějaké povolenky nebo co a ukazují, kam přesně mám jít.

Každého se ptám na lékárnu. Vypadá to, že každý přesně ví, co hledám. Dle instrukcí jdu ven a odbočuju doleva, cestou ještě jdu okouknout bikini pro ségru, které nutně musím koupit. Mají tu malý výběr, ale zato dost dobrý. Ceny jsou okolo 70 reais, jdu to vyzkoušet a zamilovala jsem se do nich tak, že je chci taky. Jenže jsem zjistila, že cena je jen za vrchní díl. Plavky nechávám plavkama a koupím je v Riu, kde bude jistě mnohem větší výběr a budou levnější.

Ptám se cestou týpka, co kouří před občerstvovacím bufetem, kde sakra je ta lékárna. Říká, že mají zrovna zavřeno a snažím se z něj vymámit zítřejší otvírací hodiny. Trochu to trvá, než se domluvíme, protože ze dnů v týdnu umím jen sobota a neděle, a zítra je pátek. Pak vím, jak se řekne dnes, ale nevím, jak se řekne zítra. Nějak jsme to dali dohromady, ale stejně to asi zítra nezvládnu. Mají otevřeno od deseti do šesti a zítra jedeme do opravdového deštného pralesa.

Je kolem osmé a já se chystám domů. Sedám na náměstí na lavičce, zapaluju si cigáro a vytahuju mapu. Půjdu pěšky, stejně jsem zapomněla, kdeže je moje zastávka. Procházím se centrem, směrem na sever a míjím obchoďák, kam jsem původně chtěla jít nakupovat. Teď se mi tam už nechce, jdu jen pro speciální Mc Flary na ochutnávku. Se zmrzlinou v ruce jdu domů. Rozplývám se nad zmrzlinou, vnímám město, ani v noci mě neoslovilo.

Nějak jsem to popletla a myslela jsem, že Muzeum ve tvaru oka je hned vedle zdi s příběhem státu Paraná. A tak jsem odbočila z hlavní cesty o několik bloků dřív. Hned mi je jasný, že jdu blbě. Nevidím tu ani restauraci Sandalova kámoše.

Ani nemám v úmyslu se vracet zpátky a projdu to nějak uličkama. Jenže jsem vypila asi 2 litry vody a začala jsem zrovna teď potřebovat na toaletu.

Už je to fakt urgentní a poslední co mám náladu, je procházet se tu uličkama a vnímat atmosféru Curitiby. Když už se schylovalo k nejhoršímu a spokojila bych se i s temným místem mezi zaparkovanými auty, rozprostřel se přede mnou obchoní dům.

A s úlevou se mohu procházet dál. Ulici, kde bydlí Sandalo jsem našla poměrně jednodušše. Jen si nejsem jistá, jestli jsem ve správném domě. Vrata vypadají stejně, i budka s hlídačem, ale dům se mi zdá jiný, a tak raději vytahuju svůj zápisník s adresou a ptám se, jestli v bytě č. 44 bydlí Sandalo. Hlídač říká, že mě tu přece viděl, tak můžu jít rovnou dovnitř. No to jsem debil, ani dům nepoznám.

Nikdo není doma. Celá zpocená a trochu upršená lezu do sprchy. Sprchuju se u Sandala v koupelně. Dopoledne tekla jen vlažná voda, protože jsem neuměla otočit kohoutek. Snad to teď zvládnu. Taky jsem dostala vynadáno, že jsem si neřekla o pomoc, are raději jsem se osprchovala ve studený, než abych tu nahá poletovala s dotazem, jak mám pustit teplou vodu. Po příjemný sprše jsem se uvelebila na gauči a nutně musím vyřídit korespondenci na netu.

Postupně přišel domů tatínek, maminka a volá Sandalo, že je na cestě domů.

Uvažovali jsme jít večer na drink, ale ráno chceme vstávat kolem sedmé a jet do deštného pralesa. Bude lepší, když půjdeme spát. Navíc, jsem toho moc poslední dobou nenaspala, tak se tu aspoň zregeneruju.

S večeří čekám na Sandala, který dorazil kolem jedenácté. Maminka s tatínkem šli spát a my plánujeme zítřejší výlet do pralesa.

12.1.2012

Muzeum opravdu dnes nezvládám. Pořád se nemůžu hýbat a představa chození po muzeu mě dnes neuvěřitelně zmáhá. Oblékám se a jdu do banky a nakoupit. Dnes se koná trh v ulici na rohu u bezdomovců. Jdu nejdřív do obchoďáku, kde jsem utratila šíleně moc peněz, protože večer přijde Ana na večeři a já se chystám připravit asi osm chodů pro nás dvě. Brzy ráno odjíždím pryč a nevím, kdo to bude všechno jíst...

Nákup dám nejprve domů a rychle běžím ještě pro zeleninu a ovoce, protože obchodníci na trhu už své stánky uklízeli. Procházím tržištěm, prodávají se tu krom zeleniny a ovoce, také ryby. Stojí tu již nákladní auta a uklízejí rozmontované stánky a bedýnky s potravinami. Popeláři naběhli zamést nepořádek. U jednoho napůl již uklizeného stánku se ptám na salát. Chlápci jsou velmi příjemní a skáčou kolem mě, jak pískám. Dávají mi dva saláty, papriku, rajčata, banány. To vše za 8 reais. Očekoval si mě tady další obchodník a táhne mě k sobě do stánku. Vidím, že má limetky, které potřebujeme večer na caipirinhu. Dva obrovské balíky prodává za 5 reais, na nic se mě neptá a balí mi do tašky ještě 2 manga a 4 maracujy. Neodpovídá na dotaz ohledně ceny a je to typický agresivní prodavač. Je mi dost nesympatický. Dávám mu 10 reais a čekám, co mi vrátí. Říká, že 10 reais je dobrá cena a už si mě přestává všímat.

Mám dobrou náladu a on mi ji kupodivu možná ještě trochu zlepšil. Musím se smát, co to je za týpka. Aspoň mám mango na snídani a maracuju s lemonky na caipirinhu. Předpokládám, že s Anou vypijeme každá maximálně jednu caipirinhu, a tak jdu objevovat maracuju a dělám si koktejl. Hmmm, výborný!!!

Píšu Aně, ať příjde po šestý a začínám připravovat něco k jídlu. Co to přesně bude vymýšlím až v průběhu vaření. Zrovna, když se mi vaří tři hrnce a krájím rychle zeleninu, volá Ricardo. Zve mě dnes na drink, který ovšem musím odmítnout a říkám mu, ať se mi ozve příští týden. Když už mám pomalu dovařeno, volá Sandalo, abychom se domluvili na zítra. Chvílemi mu špatně rozumím, ale veškeré instrukce mám v poště, tak to snad vše najdu. Do toho mi zvoní další hovor, bude to určitě Ana, tak musím rychle končit. Ana čeká už venku, v bytě zvoní lokální telefon, budou to zřejmě hlídači, že tu mám Anu. Telefon nezvedám a jdu dolů.

S Anou plánujeme výlet na tři dny. Asi hodinu dvě sedíme na terase a vymýšlíme program. Ana byla dnes u lékaře a má od něj doporučení na naše beach párty cestování. Půjčíme si auto a buď můžeme jet na západ na nádherný ostrov Ilha Grande a okolí nebo na východ na super pláž Buzzius. Původně jsem chtěla na Ilha Grande, jezdí tam všichni. Buzzius už taky spousta lidí doporučovalo, obě destinace by se taky asi daly zvládnout, ale bylo by to dražší a hlavně bychom musely pořád spěchat.

My však plánuje beach party tour. Protože na Ilha Grande jezdí víc rodiny a na Buzzios mladí lidé, je volba jasná. Pojedeme na východ! Abychom snížily náklady za půjčení vozu, musíme s sebou vzít ještě další dva lidi a budeme kempovat. Jelikož to není jen víkendová akce, většina známých musí do práce, a tak se nám podařilo sehnat akorát Kaliho a dáváme inzerát na server. Ana to má vše na starosti, protože já tady nebudu. Poslala jsem jí odkaz na pronájem aut a zajistila jsem od Hiltona stan.

Po zhruba dvou hodinách máme vše projednané a vymyšlené a jdeme si dát večeři. Ohřívám zapečené brambory se smetanou a kuřecím masem, těstoviny, rajčatovou omáčku s chuchu a další zeleninou a zeleninový salát. Zapomněla jsem na víno, které jsem dala do mrazáku, takže je skoro zmrzlé, ale tady je zvykem pít vše řádně vychlazené, tak to vůbec nevadí. Servírujeme večeři na terase a pochvalujeme si, jak je to výborné.

Před půlnocí přišel Pedro z práce, akorát dojídáme večeři a domlouváme mojí rozlučkovou párty na příští týden. Když jsem se zmínila, že teď odjíždím do Curitiby, pak jedeme s Anou stanovat a pak jsem tu již poslední jeden a půl dne, zdálo se, že ho to zaskočilo a zesmutněl. Bere si večeři na terasu, pochvaluje ji a kdybych chtěla přijet na karneval, mám tu dveře otevřené.

Zrovna mi píše Bernardo, že letenka by šla posunout na 8. března, kdy bych platila jen 120 euro nějaký poplatek, nic víc. Já už ale cítím, že je čas letět domů.

11.1.2012

Kali se mě dotazuje na další hodinu zouku a Thiago mi píše, že je sám, jestli něco podnikneme. Nezapomněl mě oslovit "my dog" a podepsat se jako "your boss". Hraju hru a zároveň taktně odepisuju, že nemám čas a spím celé dopoledne. S Anou chceme jít dnes tančit, ale mě se nechce do Meltu na Leblon, a tak zjišťuju, kde je jaká taneční akce. Kamarád Rafael navrhuje forró akci v Lapě. Píše mě na guestlist, abychom měli levnější vstup a já píšu Kalimu, jestli se nechce večer přidat. Ještě bych mohla napsat Valterovi, aby toho nebylo málo. Akce domluvena.

Večer jedu nejprve k Aně, abychom si u ní daly drink. Ještě než vyrazím, tak jí volám, protože jsem zjistila, že jsem si nedošla vybrat peníze do bankomatu a ptám se jí, jestli je možné vybrat peníze někde u ní. Prý si nemám dělat starosti, budu platit kartou a když bude nutné peníze mi půjčí. Je to přijatelnější varianta, protože když už si budu vybírat peníze, budu vybírat vysokou částku a nechce se mi s tím chodit po městě.

Cestou k Aně jsem si však uvědomila, že jsem si do své miniaturní kabelky dala klíče, mobil, občanku a zbytek peněz. Autobusy po novém roce zdražily a mám akorát 2,75 na jízdenku. Sedím si v autobuse, koukám z okna a najednou jsem si vzpomněla, že jsem si nevzala kartu. Já jsem ale debil. Cesta domů nemá smysl, protože to je 2x jízdenka, na kterou nemám. No to se mi snad jen zdá. Píšu Aně, že jsem fakt idiot. Odepisuje, že pokud mě bude moct zachránit, tak to udělá. Pak ještě napsala, že maximálně mě tak může dnes otrávit jídlem. Snaží se totiž připravit večeři a maminka už tu není.

Říkám Aně, co jsem vyvedla a snad ten dnešní večírek nějak zvládneme. Ana si totiž vzpomněla, že musela dnes platit nájem a vybrala celý denní limit, co má na kartě. Může tedy platit jen kartou, což není v Lapě vždy úplně jisté a v

hotovosti má asi jen 70 reais. Budeme se muset uskromnit.

Večeře mě nezabila, a tak můžeme vyrazit do města. Na cestu si bereme ještě každá plechovku piva, co tu zbyla po mamince. S mým pivem mi Ana pomáhá a já píšu klukům, že jsme tam zhruba za půl hodiny.

Z autobusu míříme ke klubu Teatro Odisséia. Nejsem napsaná na guest listu. Ana je, ale její jméno nesouhlasí se jménem na ID card. Proč tam není mé jméno, nechápu. Uváděla ho tam Ana i Rafael. Obě tak musíme platit místo sníženého poplatku 12 reais, 20 reais a Ana je naštvaná, jak jsou tu nepříjemný. V Brasílii by se tohle prý nikdy nestalo.

Dostáváme konzumační lístky, dá se platit kartou, a tak se můžeme rozšoupnout. Dáváme si caipirinhu, je ještě brzy a jdeme prozkoumat úchvatné prostory klubu. Nejvíce lidí je prozatím na parketu, hraje forró kapela a tančí několik párů. Když je Ana na záchodě, přišel mě vyzvat k tanci nějaký černoch. Super, jdu tančit!!

Posléze je seznamuju s Anou a jdu k baru pro vodu. Potkala jsem se tu s Rafaelem. Už je po půlnoci a klub se začíná dost rychle plnit. Celý večer si užívám tanec. Nejvíc tančím s Rafaelem, který je skvělý tanečník. Ana mě napomíná, abych taky tancovala s Kalim. Ten je také výborným tanečníkem, ale forró moc neovládá, a tak se radši učím nové kreace s Rafaelem. Ten si stěžuje, že už asi třikrát se mě zkoušel políbit, ale prý to není možné. Vůbec nemám tendenci to s ním rozebírat a bavit se s ním. Baví mě s ním ale tančit. S přibývajícím časem nejsou v klubu jen Brazilci tančící forró, ale taky turisti okukující tanečníky na parketu. Všechny páry, které se tu celý večer tak různě míjí, tančí úchvatně. Každý trošku jinak, já se tedy specializuju na základní krok. Už mi to jde docela dobře, kdo by to řekl, že kroužit celým tělem je tak náročné. Dokonce se mě Brazilci ptají, když kolem nich procházím k baru pro drink, jestli s nima půjdu tančit. Musím je odmítat. Nedá se nic dělat. Dal se se mnou do řeči jeden Brazilec z Curitiby, kam se zrovna ve čtvrtek chystám a myslel si dle tance, že jsem Brazilka. To mě polichotilo samozřejmě, a tak pozvání na parket přijímám. Mezitím se ještě loučím s Rafaelem, který odchází domů. Nemyslel si snad, že to je rande? Pravda je, že s Kalim se zrovna moc neskamarádili. Jdu tančit s novým tanečníkem a chválí mě, je to pozitivní. Už bych ale pomalu šla domů, Ana taky. Dávám jí svůj konzumační lístek a než vystojí frontu na platbu, tak ještě dotančím. Forró mi zní trochu jako oldschool music našich babiček a dědečků, respektivě brazilských důchodců. Hudba se mi líbí až když ji začnu tančit. Někde jsem četla, že forró si zamilujete ne poslechem, ale tancem. Rozhodně s tím souhlasím. Zvlášť když máte svůdného, pěkného a vášnivého tanečníka. Jen je škoda, že nevím, kde takového tanečníka hledat.

Na zastávku jdeme společně s Kalim a Anou, Aně to jede na Copacabanu hned. My čekáme ještě asi patnáct minut. Domů jsem přijela opět kolem čtvrté páté a rozhodně nevím, jestli zítra zvládnu muzea. Asi ne, ale co. Buď budu chodit v noci tančit, což je hlavní mise nebo budu vstávat brzy ráno a budu chodit po muzeích. Všechny mé střevíčky se pomalu rozpadají a já už se těším až si koupím nové, brazilské. Při vzpomínce na poslední protančené dny a noci, ovšem opravdu protančené, nikoli propité diskotékové akce, tak přestávám mít výčitky svědomí a můžu říct, že hlavní cíl byl jakž takž splněn. Je tedy splněn jinak, než jsem si ho představovala. Ale představy jsou pomíjivé a jen nudné výsledky mých zkušeností. Let´s go try the new things! :-)

10.1.2012