Ráno ještě dělám úpravy všech zavazadel. Jedeme sice autem, ale nemusím se přece táhnout s tisícem tašek. Zvlášť, když musím dojet nejdřív na Copacabanu a až tam vypůjčíme auto. Odtamtud plánujeme jet rovnou na východ.
Dělám redukci a beru jen stan, baťoh a obrovskou igelitovou tašku s lůžkovinama. Igelitka je to příšerná, nosí tu takové podobné sběrači plechovek. V Evropě bych se s ní mohla považovat za královnu bezdomovců. Tady to není třeba vůbec řešit a připadám si úplně normálně.
Výběrčímu v autobuse dávám 50 reais, nemá ale zpátky a říká mi, že je to v pořádku. To není špatný, já tu vlastně peníze vůbec nepotřebuju...
Volám však Aně, aby na mě počkala u hotelu Windsor, že nemám drobný. Nicméně výberčí to vyřešil a rozměnil si u řidiče. Čekám tedy na Anu před půjčovnou aut, stihla jsem si nakoupit ještě v obchodě, vyřídit smsky a směju se tomu, že Ana mluvila o tom, abychom se sešly opravdu v 8:20, protože v 8:30 je už pozdě. Já měla zpoždějí a Ana přišla asi v 8:45. Čekám na ni před supermarketem se všemi svými zavazadly v nákupním košíku. Ano, teď vypadám opravdu jako bezdomovec :-)
Pro místní jsem vzor přesnosti, i když chodím všude pozdě.
Jdeme do autopůjčovny, Ana zkouší platit nejprve svojí kartou. Nefunguje. Přišla jsem tedy na řadu já, ale ouha. Má karta taky nefunguje! Jak je to možný? Jsem fakt naštvaná. Jakto, že třetí den nemám stále své peníze na svém účtu? Žijeme snad v době elektronického bankovnictví, proč transfer peněz trvá více než 3 dny? Mám sto chutí zavolat do banky.
Po chvíli přišla Diana a Kelligton, kteří s námi mají jet. Kali se vůbec neozval. Jsem docela ráda, nemusím řešit žádné nápadníky.
Diana i Kelligton kartu snad mají, ale nemají řidičák. Přemýšlíme, co budeme dělat. Hledat jinou půjčovnu, kde se nemusí shodovat jméno řidiče se jménem na kartě by bylo asi zdlouhavé. Navíc je neděle a menší autopůjčovny mají prý zavřeno. Teď mi došlo, proč nemám peníze na účtu. Je víkend, to vše vysvětluje a já se tak uklidnila.
No nic, pojedeme autobusem. Se všemi zavazadly nasedáme do busu a míříme do Downtown na autobusové nádraží.
Horké počasí navozuje příjemnou prázdninovou atmosféru plnou dobrodružství. Zvlášť, když je vše jinak. Vůbec nevím, proč jsme s Anou něco plánovaly. Jsme přece v Brazílii, tady nemá smysl něco plánovat...
Ovšem beach party jízda se rozjíždí velmi slibně. Cestou na autobusové nádraží se neustále něčemu smějeme a těšíme se na párty na pláži. Jsme taky náležitě vybavený cachacou a vodkou. Připadám si jako studentka mířící kempovat na prázdniny, bezstarostná a veselá. Jen s tím rozdílem, že v Čechám bychom ten alkohol vypili už cestou v autobuse.
Dojeli jsme k nádraží. Vedu naši skupinu směrem k hale. Už znám celé Rio a Kelligton si dělá srandu, že jim děvče v Prahy bude dělat v Riu, zvláště v Downtown, průvodkyni. Hodně se bavím s Dianou, která je z Lotyšska, momentálně studuje antropologii v Amsterdamu a je v Riu druhý týden. Bavíme se o pocitech z Brazílie, jaká byla očekávání a o svých obavách. Diana se mě ptá na různé otázky týkající se bezpečnosti a bezstarostně ji odpovídám, že úplně v pohodě si jezdím nočními busy a dokonce jsem jednou byla tady na autobusovém nádraží v jednu hodinu ráno. Kouká na mě jako na největšího odvážlivce, který skočil do klece s hladovými lvy. Oponuju jí, že první týden bych se tu asi taky neodvážila ani nos z autobusu vystrčit. Ale byly to hlavně očekávání, který jsem měla, první dojem a žádné zkušenosti. Chvíli trvalo než jsem se adaptovala a byla schopna reálně odhadnout místní atmosféru a nebezpečí.
Diana se mě ptá, proč jsem přijela do Brazílie. Má odpověď, že učit se tančit ji tak nachla, že je to až neuvěřitelné . V rámci své diplomové (nebo disertační) práce totiž provádí výzkum a hledá lidi nebrazilského původu, kteří sem přijeli učit se tančit. Jsem tak skvělý výzkumný materiál. Hned se domlouváme na interview a píšeme si kontakty. Když si předáváme své notýsky, tak nevěříme ani jedna svým očím. Máme podobné příjmení a její příjmení je v Lotyšsku stejně neobvyklé jako moje v České republice.
Ana s Kelligtonem jsou přesvědčeni, že jsme příbuzný. Ovšem v Evropě není zřejmě takový chaos jako tady. Diana rozhodně není zanesená ani v jedné z kolonek našeho rodokmenu.
Nasedáme v rozverné náladě do autobusu směr Cabo Frio. Koupili jsme poslední čtyři lístky, které jsou různě rozmístěny po autobuse. Nevadí, požádáme sousedy, abychom si přesedli. Místa máme blízko sebe a čekáme, co příjde.
První sousedka míří ke mně. Je to tučnější mamina s asi osmiletým dítětem. Sedla si k okýnku a kluk sedí napůl na mé sedačce a napůl na mámě. Koukám na ně a můžu se rozloučit s jiným místem. Se mnou se rozhodně nikdo nevymění.
Čekáme dál. Jsem zatím u Any, osmiletý synek se rozvalil na mé sedačce a uličkou se sune velmi korpulentní černoška. Sedí vedle Any a já jí uvolňuju místo bez jediného slova. S Anou už si rozhodně nikdo místo taky nevymění.
Vyjíždíme z nádraží, autobus je úplně obsazen a my se usazujeme na svá původní místa. Stojím v uličce, diskutujeme s Anou, Diana spí a Kelligton dělá něco na mobilu. Osmiletý hoch je stále rozvalen na mé sedačce a mojí vodu uklidil do přihrádky. S Anou povídáme nahlas a pořád se smějeme. Celý autobus nás pozoruje.
Než vjíždíme na 14 km dlouhý most vedoucí do Niteroi, jdu si sednou na svoji sedačku a chci fotit. Jenže osmiletý synek mi strká stále hlavu před objektiv.
Na chvíli usínám, než příjde Ana se záchvatem smíchu a píše mi vzkaz na mobil. Neví, jestli je horší tlustá lady vedle ní nebo řvoucí dítě sedící za ní. Dítě slyším i já vepředu. Lady zabírá jeden a půl sedačky. Já mám prostoru pořád dost, osmiletý hoch je ralativně klidný. Pořád si povídá, ale nekřičí. Hraje nějakou hru na mobilu, asi fotbal a opakuje zřejmě něco v tom smyslu "Jupíí, gól. Brazílie je nejlepší!!!! Jo Jo, Brazilci jste jedničky!", tohle opakuje stále dokola. Už bych uvítala i nějaká sofistikovanější slovíčka. Když dohrál hru, začal si klepat rukou o okýnko, monotónní klepání, už mě z toho klepe v hlavě. Do toho řve holka, co sedí za Anou a vůbec, celá rodina je velmi hlučná. Podařilo se mi usnout.
Vzbudila jsem se až když autobus jede někde podél pobřeží. Míjíme bílé úzké pláže dlouhé několik kilometrů. Už se těším až vylezeme z toho studeného autobusu. Venku je prý 39°C. Přijíždíme do městečka Cabo Frio. Cesta trvala necelé dvě hodiny. Bereme všechno naše kempingové vybavení a jdeme směrem k pláži. Cestou se stavujeme na jídlo v restaurací, co nám doporučil nějaký místní týpek. Je to prý jedna z nejlepších nebo co. Ale asi nerozumím správně, protože je to obyčejná občerstvovárna a leze tu nějaký brouk po stole. Jídlo stojí 8 reais a pochvalujeme si, jak je to tu levné.
Vybírám si rybu a k tomu dostávám rýži, těstoviny, fazole, zeleninu a jako vždy farofu. Je to celkem dobrý, mám už fakt hlad. Jídlo zapíjíme pivem a pokračujeme na pláž.
Za plážové vybavení se zde neplatí klasický pronájem, ale musíme zaplatit minimální konzumaci 40 reais. Jsme čtyři, a tak to jistě nebude takový problém. Jako dámy začínáme kokosem, Kelligton si dává pivo. Pak už nemám moc přehled, co se objednává. Jen vím, že mě Ana neustále zásobuje nějakými drinky, ani nevím, jestli je bere z nějakých našich zásob nebo jestli to objednává. Pořád mě popohání, že piju strašně pomalu. Pobyt na pláži si fakt užívám. Jsou to mé poslední tři dny pohody, relaxu a slunce. A chci si je užít jen a jen opalováním, tancem a úsměvem. Daří se mi to velmi dobře, smějeme se pořád a mezi místními jsme s blonďatou Dianou opravdu nepřehlédnutelné.
Protože jsem tu poslední dny,lezu dokonce do toho děsně ledového oceánu. Možná není tak ledový, jako v Riu. Jsou tu ovšem takové vlny, že mi to strhlo i plavky. Snad to nebylo vidět. Skáčeme do vln, jako malé děti. A já se nemůžu vynadívat kolem. Je to jiné než v Riu, zároveň velmi podobné.
Písek je mnohem příjemnější, bělejší. Je jako bílá prosátá mouka a tolik se nelepí. Je tu na pláži cítit větší pohoda než v Riu. V Riu se všichni hlavně opalují a u toho trochu povídají, leží, samozřejmě sportují. Tady se sedí na plastových židlích dokruhu kolem stolu, jí se, pije a povídá. Je to jako děsně narvaná hospoda na pláži. Chlápek od vedlejšího stolu se ptá, jestli chceme dát colu k nim do ledničky a dává se s Kelligtonem do řeči. Není to nic neobvyklého, jsme v Brazílii, tady je normální si pomáhat.
Někde jsem četla, že rozhodně není doporučené nechávat své věci položené na pláži (bylo to myslím o Riu). Nemůžu nic vyloučit, ale naopak mám velmi pozitivní zkušenosti. Všichni si navzájem pomáhají a neignorují se.
Začíná se zatahovat, valí se černé mraky a vypadá to na bouřku. Rychle objednáváme poslední drink, abychom splnili minimální limit 40 reais a jdeme hledat kemp. Míříme po pláži k silnici a několik metrů před námi na trávníku proběhl nějaký potkan. Vykřikla jsem, což je neobvyklá reakce. Normálně mám zástavu všech orgánů v těle a nejsem při vědomí a vůbec nevím, co dělám. Tentokrát se nic takového nekoná. Asi trénink přes myší údolí. Tak super.
Ještě si tu odskočíme do toi-toiky a míříme k pobřežní silnici, kde je vůz s hlasitou hudbou a na něm dvě tančící děvčata a rozdávají se tu letáky, zřejmě upoutávky na karneval. Pohupujeme se tu na ulici v rytmu samby a scháníme taxika. Mám pocit, že než ho najdeme, dojdeme nejdřív do kempu. Taky nechápu, proč je ten kemp tak daleko od pláže.
Jdeme městečkem plném lidí, stále se ptáme na směr, stále to nemá konce.
Když po několika kilometrech přecházíme za centrem most, začíná pršet. Běžíme se schovat do nejbližší hospody. Jeden stůl zabírají batohy a tašky, druhý jsme obsadili my. Déšť stříká až na nás, hospoda se zaplnila lidmi z ulice. Je taková bouřka, že tohle na kemping rozhodně nevypadá. Objednáváme pivo a sprite, který ředíme vlastními zásobami. Bavím se hlavně s Dianou a chodíme kouřit pod plachtu před restaurací. Aspoň si tu můžu pod deštěm umýt nohy plné plážového písku.
Na záchodě nejdou zavřít dveře, doufám, že sem teď vejde někdo z chlápků, to by mě snad kleplo... Není tu papír a neteče voda. Tedy ani nevím, jestli teče nebo ne, protože se toho štítím dotknout.
U stolu prohlížíme fotky z dnešního dne a děsně se tomu smějeme. Fotíme nové pózy, nevíme, kde budeme spát a vůbec se tím nestresujeme.
Kelligton má zítra odpoledne nějakou pracovní schůzku mimo stát Rio, a tak odjíždí dnes zpátky, aby stihl ráno letadlo. Diana původně taky měla odjet, ale nakonec s námi zůstane přes noc. Vyprávíme si s Dianou své brazilské zážitky a Diana mi říká, jak mám neustéle zářivé oči. Možná to bude z toho množství alkoholu. A tak si vyměňujeme i komplimenty.
Konečně přestalo pršet. Vydali jsme se hledat ubytování. Je již tma. Zkoušíme ubytování v pousadě, což je levnější varianta hotelu. Ale i tak si představujeme něco levnějšího. Cena je 50 reais na osobu, a tak jdeme hledat přeci jen ten kemping.
Došli jsme k němu. Je maličký, stojí tu již jeden stan a my přemýšlíme, kam se vejdeme s tím naším. Mají tu pejska a rodinka v recepci kouká na nějakou brazilskou telenovelu. Máme tu vyplnit naše údaje, cena je 17 reais na osobu.
Diana nemá pas, ani žádný doklad totožnosti. Já tedy pas taky nenosím, jeho kopii jsem líná udělat, a tak používám občanku, které stejně nikdo z Brazilců nerozumí. Diana, ale nemá vůbec nic. Ana to ale prý zařídí.
Vysvětluje chlápkovi, že ho omylem zapomněla a že má stejné příjmení jako já a jmenuje se Diana. Je to prý moje sestra. Je třeba vyplnit i datum narození a my s Dianou zjišťujeme, že nás pojí nejen vášeň k brazilskému tanci, skoro stejné příjmení, ale ještě ke všemu je narozena 5. června a já 6. června. Nemůžeme tomu uvěřit, snad chlápek nerozumí, protože jinak by byl překvapen, že jsme o tom, jako sestry neměly doposud vůbec žádné tušení.
Rozhodly jsme se postavit stan pod stromkem, kdyby zase náhodou pršelo, tak abychom byly trochu chráněny. Nevím, jestli je to dobrý nápad v případě bouřky, ale je to jen keřík, tak to snad přežijeme. Stan vedle nás patří velmi charismatickému Brazilci, který je tu ještě s ženou/přitelkyní/kamarádkou/sestrou a synem/bratrem/synovcem. Vše ve stylu reggae a dnes cestují pryč. Týpek vůbec není hezký, nechápu proč se na sebe musíme při stavění a bourání stanů pořád koukat.
S Dianou jsme hlavní koordinátorky stavění, s evropskou rychlostí je vše hned hotovo. Jdeme se s Dianou vykoupat do sprchy. Diana nemá s sebou nic, a tak ji dávám na výběr ze sprchových gelů a krémy a všechny svoje kosmetické přípravky, které jsem si s sebou na kemping vzala.
Strojím se do jedněch svých brazilských šatů a jdu se ukázat Aně. Ta zrovna sedí na pařezu s reggae rodinkou, Kelligtonem, chlápkem z recepce a povídají. Jak jinak, vášeň všech Brazilců je povídání. Nejvíc mě ta jejich vášeň dovádí k šílenství v okamžiku, kdy strašně moc spěchám.
Ana můj obleček pochvaluje a mužské osazenstvo kouká s otevřenou pusou. Vystrkuju na ně zadek, když lezu do stanu. Dostávám od Any další kelímek s drinkem. Ve stanu se pak ještě s Dianou, Kelligtonem a Anou fotíme. Fotky jsou úplně skvělý. Je čas vyrazit na párty.
Jdeme zpátky do města, neustále se něčemu smějeme a auta troubí. S Kelligtonem se loučíme v centru pod viaduktem, odkud pokračuje na nádraží. A dámská jízda může začít.
Jdeme nejprve podél pobřeží s občerstvovacími stánky, následují bary a restaurace, jedna vedle druhé. V jednom baru to vypadá na koncert. Chlápci ze všech restaurací valí oči.
Vracíme se k občerstovacím stánkům a dáváme si hamburger, který si pak podle své chuti doplňujeme zeleninou a různými dalšími desítkami doplňků, které jsou tu k dispozici. Měla jsem si však dát jen tu zeleninu, protože slanina, kterou jsem si objednala, není slanina. Jím jen z hladu. Sedíme na plastových židličkách na ulici a bavíme se o evropských zvyklostech rychlého občerstvení. V Brazílii se platí, až když se dojí. Diskutujeme o tom, proč se v Evropě běžně platí za občerstvení podobného typu při jeho nákupu a ne až po jeho konzumaci, diskutujeme celou dobu při jídle i při odchodu. V zápalu povídání jsme zapomněly zaplatit, až Diana na nás volá. Kdybysme se bavily o něčem jiném, tak chápu, ale jak můžeme zapomenout zaplatit, když se zrovna bavíme o placení?? Je to normální?
Míříme rovnou do baru s živou hudbou. Je tu již plno lidí a jdeme si dát k baru caipirinhu. S lístečkem o zaplacení jdeme k baru. Barman se se mnou chce bavit, a tak mu říkám, že mluvím portugalsky jen trochu a hlavně ho vůbec přes tu hudbu neslyším. Jdeme s drinkem ven, abychom mohly s Dianou kouřit a v zápalu rytmu vlníme boky. Pomalu se dostávám do taneční eufórie a šla bych dovnitř. Není tam sice žádný parket, ale tančí se v uličce. Těším se, až ke mně příjde některý z Brazilců se slovy "danca". Brazilci nezvou ženy na panáka, ale tančit. Při tanci je mnohem blíže k líbání, které Brazilci tak milují. A jak jsem zjistila, líbání tu neznamená příslib sexu. Je to jen polibek, brazilský polibek samozřejme, a například při karnevalu se počítá s tím, že se líbám na potkání skoro s kdekým. Ještěže tu na karneval nebudu, nebo přeci jen bych si to měla rozmyslet?? Brazilský polibek je přeci jen tak moc vášnivý… :-)
Jdu na záchod. Je tu fronta, přede mnou čeká drobná brazilská černoška a evidentně už to nemůže vydržet, jak tu poskakuje. Po chvíli vylézají ze záchodu dvě holky a černoška na mě mává, abych šla s ní. Asi chce společnost, dámy přeci vždy chodí ve dvou. Nezdržuju a jdu s ní. Zamykáme za sebou.
Jsou tu dva záchody vedle sebe. Černoška ze sebe strhává oblečky, já tedy se snažím taky rychle. Dřepíme vedle sebe a ona se mě ptá odkud jsem. Odpovídám jí. S Češkou na záchodě ještě evidentně nečůrala. Chvíli je ticho, tak se snažím o konverzaci a ptám se jí odkud je ona. Upravíme se a jdeme si umýt ruce. No to je zase zážitek.
Vykládám Dianě, co se mi na záchodě přihodilo a jdeme na další drink. Chvíli zůstáváme uvnitř baru a je to tu!!
Přišel mě vyzvat k tanci Brazilec. Je pohledný, ne však můj typ, ale nenechávám proklouznout příležitost k tanci mezi prsty a jdu tančit. Pochvaluje, jak mi to jde a nemůže uvěřit, že nejsem Brazilka. Dianu vyzval k tanci jeho kamarád. Tančí velmi hezky.
Holkám se nechce chodit pro drinky, mě to naopak baví. Procvičuju si s barmenem portugalštinu, a prosím ho, aby to nemíchal tak sladký. Diana začala tančit s jiným kamarádem, černochem. Než se stačíme s Anou otočit, tak se zadaná Diana na ulici s černochem vášnivě líbá. Já taneční partnery střídám, bez líbání. S přibývajícím časem, kdy Diana je neustále zamotaná do obrovského charismatického černocha, začínají hrát funky. Dobrá tedy, budu tančit funky a nechávám si od Any ukázat, jak se to tedy tančí. Simulujeme sexuální pohyby a je nutno se pohupovat až k zemi. Je to náročnější než v posilovně. Tohle tančit každý den, tak mám vypracovanou postavičku hned.
Na druhé straně baru tančí v zajetí dvou velmi tlustých a ošklivých Brazilek jeden hodně moc pěkný Brazilec. Je to fakt kus, ten kdyby pro mě přišel tančit, tak se s ním líbám snad hned. Brazilky se kolem něho vlní, že ho skoro není vidět. Jedna z jedné strany, druhá z druhé. Jejich tuky se po něm prozplácly, prsa mají povislé až k pupku. Nechápu a už se mi s ním líbat vůbec nechce. Proč to dělá???
Mě se tu už taky tvoří fun club. Neustále ke mě někdo chodí a něco mi hustí do hlavy. Já si jich nevšímám a vlním se podél Any. Ona to ale chudák musí poslouchat. Slítají se tu jak vosy na med. Černoch od Diany k nám přišel a nabídl pomoc, kdyby bylo třeba. Já se však bezstarostně a s úsměvem vlním dál. Trochu brazilsky, ale zároveň ne tak vulgárně. Večer si vskutku užívám.
Do kempingu jedeme kolem čtvrté hodiny ráno taxíkem. Leháme si na Any deku, přehazujeme přes sebe moje obrovské prostěradlo a jako polštář nám slouží můj péřový spacák do minus deseti. Ještě se s Dianou dělíme o polštář, který si s sebou táhnu a unavené usínáme.
Dnešní den i večer se opravdu vydařil!
15.1.2012
Zde hledá